Do distribuce vstoupí 3. 10. 2024 dvě pásma krátkých filmů Young & Short: CO BY, KDYBY? / Young & Short: KOLOTOČ EMOCÍ. 

Obě pásma jsou k dispozici k objednání v DISFILMU. 

Kromě připravených pásem nabízíme také možnost kombinací jednotlivých filmů. Kombinovat je možné i s filmy z loňského ročníku Young & Short (12 – 14 let / 15 – 19 let).

Stačí napsat nebo zavolat a můžeme pásmo společně sestavit z dostupných filmů podle Vašich představ a možností.

Filmy nejen pro své vrstevníky každý rok vybírají mladí lidé ve věkových kategoriích 12 – 14 a 15 – 19 let. Výběr z toho nejlepšího, co evropská krátkometrážní kinematografie nabízí, mladou generaci vystihuje, ale je zajímavý nejen pro ně, ale i pro ostatní diváky. Ideální příležitost vzít do kina rodiče i prarodiče!

Všechny zařazené filmy jsou doplněny PRACOVNÍMI LISTY, které zpracovala Lucie Hlavicová ve spolupráci se samotnými mladými porotci.

Pracovní listy obsahují kromě obecného úvodu o audiovizuální výchově vždy anotaci a poznámky k vybranému filmu doplněné otázkami a  různými aktivitami, jako jsou práce se zvukem, hra s filtry či rozvíjení vlastních scénářů.

Pásmo Young & Short: CO BY, KDYBY? vybráno věkovou skupinou 12 – 14 let, ale určeno nejen pro ni. 

Tragikomická animovaná bajka o energetické nenasytnosti, vizuálně strhující dokument o migrujících mrožích, sociální drama o hledání identity, napínavá severská detektivka i roztomilý animák o Edgarovi a jeho krávě. 

Filmy: Prase, Tající kry, Změna, Počkej a Jmenuji se Edgar a mám krávu

Pásmo Young & Short: KOLOTOČ EMOCÍ, které sestavila věková skupina 15 – 19 let (vhodné od 15 let).

Jak se zachovat při zjištění šokující informace na prvním rande? Co předchází nástupu autoritářských režimů? Jaké nástrahy dnes čekají na mladé ženy? Jak obstát v extrémně kompetetivním prostředí a neztratit přitom tvář? A jak přežít fyzické napadení a ještě z něj vyjít jako vítěz? 

Filmy: Nejsme v osmdesátkách, Nejkrajší kút v šírom svete, Napiš, až dorazíš domů, Losos a Přes střepy

V případě zájmu o projekci nás můžete kontaktovat na emailu program@kruton.cz. 

Do distribuce se vrací vybrané filmy režiséra Pavla Kouteckého (výjimkou je film Olga režiséra Miroslava Janka, tématicky úzce spjatý s filmem Občan Havel) z dílny produkční společnosti Film & Sociologie.

__________

Od 9. 5. 2024 je možné uvádět opět v kinech filmy Občan Havel, Olga, Hledači pevného bodu, Kde je pravda, O sportovci, Oj to byl boj a Zánik Československa v parlamentu. 

Všechny filmy jsou již nyní k dispozici k objednání v systému DISFILM skrze distribuci krutón, z.s. nebo na emailu program@krutonfilm.cz

__________

OBČAN HAVEL: Osobnost Václava Havla, kterou film  zachycuje v nejrůznějších situacích – při politických jednáních i ve chvílích, v jakých ho média běžně neprezentují, například když se dokáže rozčílit a nadávat na špatně ušité košile. Jeden z nejnavštěvovanějších českých dokumentů v kinech a držitel ceny Český lev za nejlepší dokumentární film v roce 2008.

OLGA: Nejbližší a nejspolehlivější parťák Václava Havla, kamarádka, která nezkazí žádnou legraci, naopak ji vymýšlí, štědrá hostitelka, vášnivá hráčka a houbařka, milovnice přírody, ostrá glosátorka, statečná a neúnavná disidentka, žena věcná, vždy s nohama na zemi a vždy svá.

HLEDAČI PEVNÉHO BODU: Po dvanáct let sledoval filmový štáb jedinečného režiséra a scénáristy Pavla Kouteckého osudy čtyř mužů, kteří v listopadu 1989 významně zasáhli do veřejného života – hudebníka a politika Michaela Kocába, tehdejšího studentského vůdce Martina Mejstříka, studenta a budoucího herce Krištofa Rímského a politika a bývalého disidenta Jana Rumla. 

KDE JE PRAVDA: Dvojí znárodnění a trojí totalita lemují životy dvou českých Židů, kteří za druhé světové války nalezli nový domov v Chile. Kapitalista a komunista se nacházejí ve fiktivním sporu o pravdivý obraz totality. Ten však leží nad historickou zkušeností jednotlivce, ve společné přípravě chilského uvedení opery „Brundibár“.

O SPORTOVCI: Olympionik s mentálním postižením Bronislav Zemek není květina ve skleníku, ale příklad syrového nespoutaného lidství. Koláž expresivních fotografií Romana Sejkota, které roku 1994 vyhrály cenu World Press Photo, nahlíží do znepokojivě spontánního, groteskně svobodného světa bez masek a společenských bariér.

OJ TO BYL BOJ: Dokumentarista a animátor Pavel Koutecký v hravém experimentálním filmu zachytil Prahu v době kampaně před prvními svobodnými volbami v roce 1990. Dávné politické plakáty nám připomenou atmosféru víry v demokracii a znechucení lety komunistické diktatury.

ZÁNIK ČESKOSLOVENSKA V PARLAMENTU: Film o tom, co se dělo v proslulé budově mezi muzeem a divadlem začátkem devadesátých let. Rozhodnout o zániku státu, byť je jeho konec neodvratný, není snadné. Film zachycuje parlamentní komunitu postavenou před neobvyklý úkol, zachycuje nejistotu křehkých vztahů, pokusy o domluvu i nekomunikaci a podezřívání, taktizování, práci i teatrální výstupy. 

Filmy nejen pro své vrstevníky každý rok vybírají mladí lidé ve věkové kategorii 15 – 19 let. Ti svou generaci vystihli pěti vybranými krátkými filmy, které vyberali z toho nejlepšího, co současná evropská krátkometrážní kinematografie pro mládež nabídla. Pásmo Young & Short poté slouží k distribuci do českých kin a škol, kterým nejenže nabídneme kvalitní filmový zážitek, ale také speciálně vytvořený program s lektorskými úvody, diskuzemi, zajímavými hosty nebo workshopy. 

YOUNG & SHORT: KOLOTOČ EMOCÍ

Jak se zachovat při zjištění šokující informace na prvním rande? Co předchází nástupu autoritářských režimů? Jaké nástrahy dnes čekají na mladé ženy? Jak obstát v extrémně kompetetivním prostředí a neztratit přitom tvář? A jak přežít fyzické napadení a ještě z něj vyjít jako vítěz? Nejen tyto otázky pokládá pásmo YOUNG & SHORT pro diváky ve věku 15 - 19 let a přináší na ně odpovědi v podobě pěti krátkých filmů z předních evropských festivalů. Animované, dokumentární i hrané snímky se nebojí odvážných témat a zároveň ukazují rozmanitost současných filmových přístupů. Filmy do distribučního pásma vybrali mladí porotci rovněž ve věku 15 až 19 let v rámci první fáze projektu YOUNG & SHORT.

PŘES STŘEPY (r. Natálie Durchánková,Česko, 2023, 4 minuty)

Ulice, stromy, lampy. Rána, tupé lupnutí zlomeného žebra, exploze bolesti. Extrémně sugestivní ale decentně animovaný film ukazuje z pohledu oběti zkušenost s drastickým znásilněním. Když už chcete v zoufalství odvrátit zrak, vyprávění se otočí a ukazuje především neskutečnou sílu, která stojí za překonáním takového traumatu. Posilující snímek Natálie Durchánkové byl nominován na Studentského Oscara.

NEJKRAJŠÍ KÚT V ŠÍROM SVETE (r. Robert Mihály, Slovensko, 2022, 25 minut)

Co je to fašismus? Reportérka fiktivní televize, původem z Ukrajiny, navštěvuje nejrůznější události, aktéry a veřejné protesty, ve snaze pochopit slovenskou společensko-politickou realitu. Naráží na neschopnost reflektovat vlastní jazyk i historii a zachycuje vyhrocené společenské nálady vedoucí ke vzniku nového autoritářství. Dokumentární esej nastavuje zrcadlo nejen současnému Slovensku, ale i okolním státům, které může brzy postihnout podobný osud.

LOSOS (r. Mattis Heurlin, Dánsko, 2023, 23 minut)

V jedné severské michelinské restauraci usilují o naprostou dokonalost každý den. Ale dokonalost nikdy nebyla tak zásadní jako právě dnes u stolu sedmnáct. Jediná chyba a všechno se může zhroutit. O tom se přesvědčí i mladý kuchař, který zrovna teď dostal příležitost, na kterou celou dobu čekal. Vyhrocené lososové drama odkrývá nejen fungování špičkových restaurací, ale i nejběžnějších lidských selhání. Protože mnohdy největší chybou není chyba samotná, ale zoufalá snaha ji zakrýt.

NAPIŠ, AŽ DORAZÍŠ DOMŮ (r. Niklas Bauer, Německo, 2022, 11 minut)

Mladá žena uprostřed noci na cestě domů taxíkem. Nevinná konverzace se rychle stáčí k intimnějším tématům a atmosféra postupně houstne. Pár obratných zkratek a auto se brzy kodrcá na odlehlé silnici kdesi na periferii. Co je záměr a co náhoda? Film Napiš, až dorazíš domů je jedním z příspěvků k nekonečné, ale stále velmi aktuální debatě o sexualizovaném násilí.

NEJSME V OSMDESÁTKÁCH (r. Marleen Valien, Německo, 2022, 17 minut)

Dva lidé, jedna restaurace, pár předsudků, trochu ryb a hodně chyb. Nervozitu z prvního rande rychle rozptýlí spontánní polibek. Následuje však nečekané přiznání. Mladá dívka se musí rychle rozhodnout, jak na danou situaci zareaguje. Mezitím číšník prosí o recenzi na Yelp. Situace začíná být bytostně nepříjemná úplně pro všechny. Nejnovější snímek úspěšné mladé režisérky Marleen Valien bravurně buduje trapno na hranici únosnosti a zároveň předkládá důležitá témata. Především nás ale nutí se zamyslet, jak bychom v takovém momentě zareagovali my?

Filmy nejen pro své vrstevníky každý rok vybírají mladí lidé ve věkové kategorii 12 – 14 let. Ti svou generaci vystihli pěti vybranými krátkými filmy, které vyberali z toho nejlepšího, co současná evropská krátkometrážní kinematografie pro mládež nabídla. Pásmo Young & Short poté slouží k distribuci do českých kin a škol, kterým nejenže nabídneme kvalitní filmový zážitek, ale také speciálně vytvořený program s lektorskými úvody, diskuzemi, zajímavými hosty nebo workshopy. 

YOUNG & SHORT: CO BY, KDYBY?

Tragikomická animovaná bajka o energetické nenasytnosti, vizuálně strhující dokument o migrujících mrožích, sociální drama o hledání identity, napínavá severská detektivka i roztomilý animák o Edgarovi a jeho krávě. Pásmo YOUNG & SHORT pro mladé diváky ve věku 12 - 14 let nabízí to nejlepší z evropských filmových festivalů a představuje pět krátkých filmů z Holandska, Velké Británie, Dánska, Švédska a České republiky. Animované, dokumentární i hrané snímky zkoumají témata zásadní pro nejmladší generaci a zároveň nabízí rozmanitý exkurz do různých filmových žánrů a tvůrčích přístupů. Filmy do distribučního pásma vybrali mladí porotci rovněž ve věku 12 až 14 let v rámci první fáze projektu YOUNG & SHORT.

JMENUJI SE EDGAR A MÁM KRÁVU (r. Filip Diviak, Česko, Slovensko, 2023, 7 minut)

Edgar je naivní ale hodný starý mládenec. Má rád rychlá auta a svoji mámu. A taky rád jí, a proto se vydá na výlet do továrny na jídlo. Tam ho nepřekonatelně okouzlí právě narozené tele, které si okamžitě nastěhuje do malého bytu v paneláku. Tele se rychle promění v krávu a rozbije, na co přijde. Dramatické soužití je dlouhodobě neudržitelné a žádá si radikální řešení, na které do té doby Edgar ani nepomyslel. Odevzdanému Edgarovi v krátkém animovaném snímku Filipa Diviaka propůjčil svůj hlas skvělý Vladimír Javorský.

POČKEJ (r. Martin Jenefeldt, Švédsko, 2023, 11 minut)

Co by člověk pro druhého neudělal. Navíc když je čerstvě zamilovaný. Mladá Sofia za dramatických okolností rychle získává životní lekci ve slepé důvěřivosti, když se omylem nechá zatáhnout do nelegálního obchodu. Krátký švédský snímek na minimální ploše buduje strhující napětí a ležérní setkání dvou kamarádek rychle proměňuje v severskou detektivku.

PRASE (r. Jorn Leeuwerink, Nizozemsko, 2022, 8 minut)

Elektrifikace zvířecí říše pomocí zásuvky – tedy nosu jednoho spícího prasete – se rychle zvrhne v nebetyčné plýtvání, kdy zvířata používají elektřinu zbytečně úplně na všechno. Když zdroje začnou docházet, nově vzniklé město okamžitě zachvátí chaos a totální kolaps. Připomíná vám to něco? Tragikomická animovaná bajka shrnuje složitost lidské civilizace a zároveň popisuje jednu z příčin klimatické krize.

TAJÍCÍ KRY (r. Evgenia Arbugaeva, Maxim Arbugaev, Velká Británie, Rusko, 2022, 25 minut)

Arktida, širé pláně, malá dřevěná bouda, jeden mořský biolog a 95 000 mrožů. Únava, tlačenice, panika a boj o přežití. V oceánech ubývá ledových ploch, mroži při migraci nemají kde odpočívat a na pevninu připlouvají naprosto vyčerpaní. Mnoho z nich už nedokáže pokračovat dál. Strhující dokumentární snímek nominovaný na Oscara minimalistickým ale extrémně působivým způsobem zachycuje jeden z drtivých dopadů klimatických změn.

ZMĚNA (r. Amalie Maria Nielsen, Dánsko, 2022, 18 minut)

Bum. Milo má vztek. Těžko zvládá vyhrocené emocionální situace, žije za zdmi výchovného ústavu pro dívky s problematickým chováním a navíc zrovna prochází tranzicí. Útěchu nachází jen v empatickém ošetřovateli, který situaci chápe a snaží se pomoct, jak může. Správný sestřih, sportovní mikina, drsná hudba - pomoci může každý detail. Stejně tak ale jedna změna může křehký proces hledání vlastní identity okamžitě drsně narušit. Prásk.

Mladí diváci ve věku 12–14 a 15–19 let, kteří se chtějí stát letošními porotci, se do projektu mohou nově hlásit až do 29. února.

Chtěli byste si vyzkoušet roli filmového porotce, zhlédnout zajímavé festivalové kraťasy a sestavit vlastní filmové pásmo, ale nestihli jste první uzavírku přihlášek? Prodlužujeme příležitost se do projektu Young & Short přihlásit až do 29. února.

__________

PŘIHLASTE SE PŘES TENTO FORMULÁŘ

__________

Víkend pro porotce proběhne v sobotu 2. března pro věkovou skupinu 12 – 14 let od 9:30 do 17:00 a v neděli 3. března pro porotce ve věku 15 – 19 let od 9:30 do 18:00. Oba dny se potkáme v Kině Kavalírka (Plzeňská 210, Praha 5).

To nejlepší z evropských filmových festivalů, diskuze s filmovými profíky a parta lidí, kterou baví to co tebe. Přidej se mezi ně a buď u zrodu unikátního filmového pásma, které se dostane na plátna českých kin.

Již potřetí dáváme příležitost vám, mladým divákům, zhlédnout filmy z předních evropských filmových festivalů a vybrat z nich pět, které se díky vám dostanou do českých kin. Pokud chcete stát u zrodu jedinečného filmového pásma a být těmi, kdo o složení filmů v Young & Short rozhodnou, čtěte dál.

__________

Do projektu Young & Short hledáme mladé diváky ve věku 12–14 a 15–19 let, kteří jsou do filmu zapálení a vidí ve filmovém průmyslu svou profesní budoucnost. Pokud se navíc hlásíte na filmové školy, mohlo by vám u přijímacího řízení pomoci naše osvědčení o účasti v programu, kterým budete u přijímaček prokázat svůj zájem o film.

Přihláška

Účast na Young & Short je totiž výběrová. V přihlášce proto budeme chtít, abyste projevili svou motivaci se programu zúčastnit a sdělili nám názor na poslední film, který jste viděli. Bude nás totiž zajímat váš vztah k filmu a vaše schopnost nad filmem přemýšlet (a je přitom jedno, zda se vám film líbil, nebo ne!).

__________

EDIT:
PŘIHLÁŠKY NOVĚ PRODLUŽUJEME AŽ DO 29.ÚNORA!

PŘIHLASTE SE PŘES TENTO FORMULÁŘ

__________

Co díky účasti získáte?

Nejenže budete mít možnost zhlédnout 10 výjimečných krátkých filmů z filmových festivalů, ke kterým byste se jinak neměli možnost dostat – dokonce z nich po diskuzích s filmovými odborníky a ostatními budoucími filmaři sestavíte vlastní filmové pásmo, které objede celou republiku. Současně našim odborníkům pomůžete vytvořit metodické materiály pro speciální projekce a získáte i příležitost se jich sami zúčastnit, svůj výběr filmů před diváky obhájit a projekci s diskuzí vést společně s našimi odborníky. Díky účasti v programu od nás dostanete osvědčení o absolvování, což vám může pomoci ve výběrových řízeních na filmové školy.

Proč Young & Short děláme a považujeme za důležité?

Filmové pásmo Young & Short je totiž určené pro distribuci do českých kin a škol, ve kterých se s festivalovými snímky jen tak nesetkáte, a většinou už vůbec ne s těmi krátkými. A to je velká škoda, protože nám mají takové filmy hodně co předat. To bychom proto s vaší pomocí chtěli změnit.

Kdy a kde probíhá výběr filmů do pásma?

Kde: Kino Kavalírka (Plzeňská 210, Praha 5)

• 12 – 14 let: sobota 2. března 9:30 - 17:00
• 15 – 19 let: neděle 3. března 9:30 - 18:00

Program je v obou případech celodenní a pro vybrané porotce zdarma, oběd je pro účastníky zajištěn.

Filmy jsou buď v češtině a nebo doplněné o české titulky.

_________

Přihlaste se do Young & Short co nejdříve, nejpozději však do 16. února. Těšíme se na vaše přihlášky a na setkání s vybranými porotci o prvním březnovém víkendu. A díky za to, že chcete být součástí distribučního filmového pásma, které charakterizuje svou generaci!

PŘIHLÁŠKA

Evropské filmové festivaly na svých plátnech opět představily ty nejkvalitnější filmové počiny z Evropy i ze světa. Dramaturgická rada Young & Short byla u toho a pro letošní ročník projektu z těchto festivalových favoritů vytipovala 10 nejzajímavějších, ze kterých mladí porotci již potřetí sestaví distribuční pásmo Young & Short ve dvou věkových kategoriích. 

_________

Mladí diváci ve věku 12–14 a 15–19 let, kteří se chtějí stát letošními porotci, se mohou hlásit do 16. února 2024. V přihlášce mají za úkol projevit svou motivaci, zájem o film a schopnost formulovat vlastní názor na poslední zhlédnutý film. 

Mladá porota zasedne o víkendu 2. až 3. března, přičemž v sobotu 2. března je připraven filmem a diskuzemi nabitý program pro věkovou skupinu 12–14 let a v neděli 3. března čeká tento celodenní program porotce ve věku 15–19 let. Filmy jsou buď v češtině a nebo doplněné o české titulky. Účast v projektu je pro vybrané účastníky zdarma.

__________

EDIT:
PŘIHLÁŠKY NOVĚ PRODLUŽUJEME AŽ DO 29.ÚNORA!

PŘIHLASTE SE PŘES TENTO FORMULÁŘ

__________

Sestavené pásmo Young & Short 12+ a Young & Short 15+ nabídneme do distribuce kin v květnu letošního roku. Pro kina a školy připravujeme speciální programy a projekce, při kterých za doprovodu metodických materiálů budou mladí diváci o filmech diskutovat společně s odborníky. Ve třech případech budou moci svůj výběr před diváky obhájit sami porotci a vést s nimi o pásmu dialog. 

Těšíme se, se co letošní ročník přinese. Buďte u toho s námi a sledujte cestu kvalitních krátkých filmů z festivalů až do českých kin a škol.

O pásmu Young & Short říkáme, že charakterizuje svou generaci a že zobrazuje témata, která jsou pro mladé důležitá a která je baví. Jak se z kraťasů pro mládež prezentovaných na filmových festivalech stane unikátní distribuční pásmo, které sestavili mladí diváci pro své vrstevníky?

__________

Dramaturgická rada nejdříve vytipuje 10 nejperspektivnějších festivalových filmů pro mládež, ze kterých vytvoří shortlisty pro věkové skupiny 12–14 a 15–19 let. Z těchto filmů poté mladí porotci vyberou 5 finálních filmů pro svou věkovou skupinu, ze kterých po vzájemné diskusi sestaví distribuční pásmo, které budeme distribuovat do českých kin a škol, kterým nejenže nabídneme kvalitní filmový zážitek, ale také speciálně vytvořený program s lektorskými úvody, diskuzemi, zajímavými hosty nebo workshopy.

Organizátoři projektu pomocí výběrového řízení vyberou z přihlášených ty nejaktivnější mladé lidí, ze kterých složí filmovou porotu. Při výběru organizátory zajímá jejich motivace, vztah k filmu a názor na poslední shlédnutý film. Tím nejenže zjistí, na jaké filmy tito mladí koukají, ale otestují si i jejich schopnost nad filmem přemýšlet a reflektovat ho.

Výběr filmů do pásma probíhá zpravidla o víkendu na začátku března, kdy se spolu v kině setkají mladí porotci: v sobotu ve věku 12–14 let a v neděli ve věku 15–19 let, kdy je čeká celodenní nabitý program. Ve spolupráci s odborníky povedou o každém z deseti shlédnutých filmů diskusi, při které budou hodnotit jak jednotlivé složky filmu, tak jeho estetickou kvalitu a originalitu.

Mladí porotci se současně s tím budou podílet na vzniku metodických materiálů, se kterými budou lektoři a mladí diváci posléze pracovat v rámci speciálních filmových projekcí v českých kinech a školách. Na třech vybraných z nich povede projekci a následnou diskuzi spolu s odborníky i naše mladá porota, která svůj výběr půjde mezi diváky do kin obhájit. Díky tomu naplno využijeme filmově-výchovného potenciálu, který se v tomto unikátním filmovém pásmu skrývá.

Cílem projektu je k mladým divákům dostat krátké filmy vytipované z těch nejprestižnějších evropských filmových festivalů – například z Cannes, Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, Sundance, Berlinale nebo Mezinárodního filmového festivalu krátkých filmů v Clermont-Ferrand. Evropskou špičku krátkometrážní kinematografie doplňujeme o výrazné české filmové zástupce. To vše napříč žánry, kulturami a filmovými přístupy.

Díky tomu u mladých lidí dokážeme netradičním a zábavným způsobem rozvíjet kritické a estetické myšlení. Zároveň jim dáváme příležitost se na vrstevnické úrovni vzájemně inspirovat svými názory a postoji. 

Náš projekt konečně získal dostatečný prostor na webu: www.cinemini.cz

Koukněte, pokud jste učitel, rodič či lektor, máme pro vás báječný program pro předškolní děti. :)

Jsme parta lidí kolem spřátelených akcí. Provozujeme eventové Kino Kavalírka na Praze 5 s Audiovizuálním centrem, organizujeme Mezinárodní filmové festivaly ELBE DOCK a Young Film Fest, realizujeme filmovou distribuci.

Od svého vzniku se věnujeme eventovým akcím a audiovizuální výchově, která se prolíná většinou našich aktivit.

Hledáme člověka, který je schopen koordinovat projekty. Tento člověk se bude věnovat rozvoji projektu, spolupráci s metodičkou i lektory/kami. Důležitá je velká pečlivost, schopnost práce s rozpočty, dodržování deadlinů a koordinace lidí. Úkolem vedoucí/ho je také koordinace plánování se všemi našimi projekty.

Ideál:

• Zkušenosti s vedením projektů. Důležité je denně rozhodovat priority a realizovat i mezinárodní spolupráce
• Zodpovědnost za rozpočet a plánování
• Dokáže se domluvit anglicky při mezinárodní spolupráci
• Dokáže oslovit a nadchnout učitele, ředitele, kulturní pracovníky i komunální úředníky a politiky
• Nebojí se reprezentovat naši organizaci v asociacích a při mezinárodních akcích
• Pečlivost a skvělá komunikativnost

Výhodou:

• Má zájem se vzdělávat v audiovizuální výchově
• Aktivní zájem o film a audiovizuální kulturu

Nabízíme

• Práci v rozsahu 20-30 hodin týdně v prostředí Kina Kavalírka do konce prosince
• Práce v rozsahu 30-40 hodin v prostředí Kina Kavalírka od ledna 2024
• Zajímavou a různorodou práci, ve které se nebudete nudit a stále se budete učit něco nového
• Možnosti se aktivně zapojit do akcí, které pořádáme (festivaly, projekce, workshopy)
• Volné vstupy na akce, které pořádáme
• Přátelský kolektiv
• Možnost se kariérně a profesně rozvíjet v rámci celé společnosti

CV a motivační dopis posílejte na office@krutonfilm.cz. Setkání s vybranými uchazeči probíhají průběžně.

Pohled motýla jste poprvé představil v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes minulý rok. Tehdy jste pro magazín Variety uvedl, že se filmový průmysl staví nejen k otázce ruské invaze na Ukrajinu, ale i dalším společenským problematikám (genderovým nerovnostem či rasismu) „elitářsky a pokrytecky“. Jak bychom si to jako diváci po více než 1,5 roku trvající válce měli vyložit? 
Reagoval jsem na pokrytectví hnutí MeToo a cen Akademie, uvedly totiž nejzářnější příklad toho, jak se myšlenka a realita ve filmovém průmyslu odlišují.

Oscaři stále opakují, jak se snaží o genderovou a rasovou rovnost, ale reálné číslo žen a osob barevné pleti, které cenu získaly, říká něco jiného. Stále to tak zůstává jen u slov.

U hnutí MeToo je to podobné, taky často zůstane jen u lajkování postů s přiznáním obětí. Harveyho Weinsteina to k soudu dostalo, ale pro oběti je stále náročné získat podporu v boji proti násilníkům a obtěžování od celé branže.

A paralela s válkou na Ukrajině? Pro Hollywood bylo mnohem snazší vyjádřit soustrast a podporu Ukrajině než přestat do Ruska distribuovat filmy.

Vy jste nápad na film dostal po vyslechnutí rozhovorů několika ukrajinských vojaček, které zmínily, že „je lepší pro ženu umřít než padnout do ruského zajetí“. Podobný statement slyšíme ostatně i ve filmu z rádia. Stavěl jste Lilianin příběh na konkrétních, specifických událostech? 
Lila nemá žádný konkrétní předobraz v žádné osobě. Je to spíš kolektivní obraz ukrajinských žen-vojaček, který je znázorněn i unikátním zprostředkováním herečky Rity Burkovské.

Pozorovali jsme naše přátele, sledovali mnoho vojaček na sociálních sítích, potkali se s nimi a mluvili. Zažili různé věci, které ve filmu zažívá i Liliana. Nehledali jsme prototypy na kopírování, ale spíše inspirativní paralely. Nejvíc pro nás znamenala autenticita.

Více na www.rozhlas.cz

Ukrajina 2022 | 107 minut | české titulky | přístupný od 12 let | DCP, MP4 | premiéra: 14. září 2023 | konec monopolu: 31. ledna 2033

■ originální název: Бачення метелика (Bachennya metelyka) ■ žánr drama

■ režie Maksym Nakonechnyi ■ scénář Maksym Nakonechnyi, Iryna Cilyk ■ kamera Khrystyna Lizogub

■ hrají Rita Burkovska, Natalija Vorožbyt, Daria Lorenci, Ljubomyr Valivoc, Miroslav Gai

■ programace Anna Puklová, +420 732 350 322, program@krutonfilm.cz, online objednávky v portálu Disfilm

■ synopse

Vojačka Lilja se vrací z několikaměsíčního válečného zajetí na Donbase, kde byla držena tamními separatisty. Kruté zacházení jí způsobilo trauma přepadávající ji v mučivých snech. Jako expertka na vzdušný průzkum viděla dění na frontě z perspektivy dronu – jako manželka v civilu nyní podobně distancovaně vnímá celý okolní svět. Bohatství citů vystřídala bezradnost, lidskost nahradilo strojové chování. Jenže když toužíte jen dál žít svůj život, nemusí být ptačí perspektiva tou nejlepší. Debut Maksyma Nakonečného vypráví příběh tápající ženy, která sveřepě odmítá roli oběti, a citlivě se táže, jak tísnivá může být existence ve společnosti sužované válkou.

■ festivaly

Film získal 5 cen a 26 nominací na renomovaných filmových festivalech.

Ceny:

2022 - Golden Duke na Odesa International Film Festival

2023 - Cineuropa Prize z Trieste Film Festival

a další

V roce 2022 byl film uveden mj. na Cannes Film Festival nebo na Filmovém festivalu v Karlových Varech.

Projekt Cinemini je světově unikátním projektem zaměřeným na předškolní mládež ve věku 3 až 6 let. Původně holandsko-německý projekt poprvé realizujeme v Česku v Kině Kavalírka s mezinárodními partnery. Cílem Cinemini je nabídnout kvalitní krátké a netradičně pojaté filmy pro danou věkovou skupinu a podporovat dětskou imaginaci prostřednictvím speciálně vytvořených aktivit. Cílem doprovodných aktivit je prohloubit dětskému diváku zážitek z filmu a rozvíjet dialog nad jejich pocity a myšlenkami.

Aktivity jsou určeny primárně pro děti ve věku 3 až 6 let.

Jsem učitel*ka

Učíte ve školce nebo vedete kroužky pro děti? Přijďte s dětmi k nám do Kina Kavalírka na Praze 5 na program, který povede zkušený lektor či lektorka. Projekce filmů včetně doprovodných aktivit má 1,5 hodiny, pro max. 20 dětí. Po domluvě lze čas i kapacita přizpůsobit vaším představám. Pro školky rovněž nabízíme možnost navazujících setkání, kdy dětem představíme další filmy a aktivity Cinemini.

Napište nám, že máte o program zájem a domluvíme se na společném termínu!

Jsem rodič

V Kině Kavalírka pořádáme Cinemini i pro rodiče, babičky, dědečky s dětmi. Program trvá 1,5 hodiny a je vedený zkušeným lektorem či lektorkou. Míra zapojení závisí pouze na vás, oceníme však, když budete po ruce s obtížnějšími kreativními či pohybovými aktivitami.

Sledujte program kina a přijďte nás s dětmi na speciální projekci Cinemini navštívit!

Proč je dobré začít s filmovou výchovou již u předškoláků?

Děti v předškolním věku vnímají obrazy a filmy pomocí jedinečné dětské imaginace mnohem intenzivněji. Nechávají je působit na své smysly a při správně zvolené aktivitě si mohou filmový zážitek ještě umocnit.

Je důležité, aby si děti již v útlém věku osvojily komunikaci a přemýšlení nad audiovizuálními díly, se kterými přichází do interakce na denní bázi. Toho se Cinemini snaží docílit filmy odlišných světových produkcí a kultur, které pracují s různorodým vizuálem či technikou. Nejedná se vždy o narativní snímky, ale například abstraktní či experimentální. Chceme, aby si děti zvykly o filmech přemýšlet a mluvit, dokázaly pojmenovat své dojmy, ale rovněž i formální a obsahové prvky.

Tento věk je pro vývoj dítěte a jeho imaginace klíčový. Existuje málo filmově výchovných aktivit pro tuto věkovou kategorii, přestože se s audiovizí setkávají každý den. Tak proč je neučit filmové výchově již od mala? Cinemini pracují s dětským entuziasmem a snaží se udržet rezonující zážitek z filmů pomocí speciálně vyvinutých aktivit. Klademe důraz i na vzájemnou interakci dětí mezi sebou. 

O Cinemini Europe:

V roce 2019 vznikl světově unikátní projekt zaměřující se na filmovou výchovu pro děti ve věku 3–6 let. Jedná se o projekt Cinemini a Česká republika se v roce 2023 zařadí mezi několik málo zemí, kde je projekt realizován. Od roku 2019 byl projekt pilotně vyvíjen v Německu a Holandsku ve spolupráci s psychology, pedagogy a lektory a v roce 2020 a 2021 byl naplno realizován v Holandsku a Německu, dále také v Estonsku, Rakousku a Portugalsku. V roce 2019 se setkala nejvýznamnější německá organizace věnující se filmové výchově Deutsches Filminstitut & Filmmuseum e.V. (DFF) s holandským Eye Filmmuseum a Taartrovers a v pilotním roce vyvinuli s řadou odborníků metodiku, design „hracích“ karet (které nahrazují pracovní listy) a systém výběru filmů.

Jak vypadá program a jaké filmy promítáme?

Program probíhá u nás v Kině Kavalírka na Praze 5.

V Cinemini Europe máme k dispozici 26 krátkých filmů. Z tohoto seznamu pro vás sestavujeme vlastní různorodé balíčky.

Aktuální balíček promítaných filmů: Všemi smysly

• PLÁCEK (Tér), r. István Szábo, Maďarsko, 1971, 5min
• BAREVNÁ SKŘÍNKA (A Colour Box), r. Len Lye, Velká Británie, 1935, 3min
• MALÝ COUSTEAU, r. Jakub Kouřil, Česká republika, 2014, 8min
• ŠEST SESTER (Les six sœurs Dainef), r. Neznámý, Francie, 1902, 3min
• VĚCI (Dingen), r. Femke Schaap, Nizozemsko, 2005, 3min
• KLUBKOHRANÍ (Fadenspiele 2), r. Ute Aurand a Detel Aurand, Německo, 2003, 8min

• Program je veden kvalifikovaným lektorem či lektorkou, klademe důraz na dialog s dětmi a po každém promítnutém filmu následuje debata. Jak na vás filmy působí? Jak se teď cítíte? Jaké tam byly postavy a co dělaly? Dále je představena aktivita, která se obsahem či estetikou vždy váže k danému snímku.

   

  Kontakt

  Chcete o projektu vědět více info nebo se s námi domluvit na setkání?

  Napiště koordinátorce filmové výchovy Nikole Micajové: edukace@kinokavalirka.cz

Jsme parta lidí kolem spřátelených festivalů a kina. Provozujeme eventové Kino Kavalírka na Praze 5 s Audiovizuálním centrem, organizujeme Mezinárodní filmové festivaly ELBE DOCK a Young Film Fest, realizujeme malou filmovou distribuci. Uzavírka je 31.5. 2023.

Koordinátor/ka filmové distribuce

Hledáme člověka, který se bude aktivně podílet na distribuci krátkometrážních, dokumentárních i hraných filmů do českých kin a na alternativní místa.

Více zde.

Vedoucí PR a marketingu

Hledáme člověka, který se bude společně s vedením podílet na realizaci strategií pro jednotlivé projekty a tyto strategie úspěšně realizuje v online i offline světě (PR, sociální sítě, lehce marketing).

Více zde.

Co si myslí o pásmu Young & Short učitelé? Například Markéta Plšková  nám udělala velkou radost. Takto zní její komentář k pásmu, který jsme promítali minulý rok:

"Dobrý den,

Pokusím se o souhrn hodnocení studentů.

Celkové hodnocení – co do počtu hodnotících studentů a celkového vyznění hodnocení – je velmi dobré.

Naprostá většina kladně hodnotila samotný formát, tzn. krátké filmy, jež měly spád, zaobíraly se různými tématy a „nestihly nudit“. Obecně velmi kladného hodnocení se dočkala také hudba jednotlivých filmů a panovalo překvapení, že byly filmy na kvalitativně vysoké úrovni (hodnocena byla kamera, střih, herecké výkony atd.).

Všichni se shodli na skvělém hodnocení filmů „Zločinci“, kde paralyzoval sám příběh, zaujaly reálie, napětí a skvělé herecké výkony, dále „Techno, mami“, kde bylo téma možná „nejnaléhavější“, syrově a přesvědčivě zpracované, umožnilo ztotožnění s hrdinou a moc se líbila hudba J (zde jsme se také nejdéle bavili o tom, jaké „poselství“ ukrývá odchod/útěk syna od matky), jako nesmírně „milý“ a dojemný byl hodnocen film „Wild minds“ (zde jsme se bavili mj. o tom, kdy došlo u hlavního hrdiny ke „zlomu“, co znamenala ona scéna s rodiči v obchodě, proč/jestli syn cítí zodpovědnost za rodiče atd.).

V čem se názory studentů dle očekávání lišily, byly první a poslední film, jež se celkové kompozici jaksi vymykaly (já osobně a někteří další jsme to považovali za záměr). Překvapilo mě, že ačkoli jsme uměleckou školou, některé neoslovila právě Johana – tento film označily za dokument, který „neměl příběh“. Druhá polovina studentů jej ale pochopila a způsob zpracování filmu (ala starý český dokument) naopak hodnotila velmi kladně, jako by byl udělán na míru našim studentům – hezky na úvod. Poslední film „Zásvětí“ některým neumožnil takový „ponor“ do příběhu, jako filmy předchozí – překážkou byl magickorealistický nádech, hůře postřehnutelná myšlenka, chyběla postava, s níž by se ztotožnili. Všem se ale líbila artovost filmu.

Studenti  věnovali pozornost také vizuální stránce filmů a mluvili o barevné symbolice (zejména u filmu „Techno, mami“). Objevily se také názory, že filmů mohlo být ještě více a některé by si zasloužily samostatný film.

Jen několik málo jedinců sdělilo, že je filmy vůbec neoslovily, neboť to není jejich „šálek kávy“ – tito studenti se však obecně nedokáží vcítit do rolí a problémů, jež sami neznají a nezažívají, anebo to považují za nepříjemné (rozebírali jsme již při jiné příležitosti).

Závěrem tedy díky všem, kteří se na YaS podílejí – má to smysl J

S pozdravem a přáním krásných a naplněných dnů

Markéta Plšková   

SUPŠ sklářská Valašské Meziříčí

PS: Vím, že nejsem cílová skupina, ale mám potřebu sdělit, že jsem byla úrovní filmů mile překvapena a nebojím se říct - nadšená."

Pásmo představí filmy pětice nadějných režisérů, jejichž postavy bloudí světem a hledají spřízněné duše. Tato putování jsou plná absurdity, smutku, legrace i děsu… Film Rituály byl oceněn Českým lvem za nejlepší krátkometrážní film. Do kinodistribuce Nebýt sám vstupuje od 18.5.2023.

Atestace (r. Jan Hecht, 30 min.)

V předvečer vánočních svátků nastupuje mladý nezkušený lékař na svou první noční službu. Zkušenější kolegové odcházejí k rodinám a nic nenasvědčuje tomu, že se klidná noc stane bojem o dětský život a profesní i osobní atestací.

Láska od 9 do 5 (r. Jakub Jirásek, 16 min.)

Vyhazovač Riky, se kterým se nedávno rozešla přítelkyně, má před sebou další směnu „na dveřích". Přestože je úterý, tak je tato noc jiná – je Valentýn. Noc, kdy nikdo nechce být sám. Riky je rád, že ji stráví se svými kolegy, Modřínem a Matesem. Na práci toho mají dost. Nezletilí chtějí dovnitř, opilci nechtějí ven a všichni stále ztrácí lístky od šatny. Do toho všeho se objeví Rikyho bývalá přítelkyně a nepřichází sama.

Rituály (r. Damián Vondrášek, 16 min.)

Michal se narodil s rozštěpem obličeje, Ondra je ze sociálně slabé rodiny. Oběma je dvanáct, nikdy moc nezapadali do kolektivu. Chtějí se už konečně vymanit z pozice outsiderů, a tak se rozhodnou podstoupit přijímací rituál do místního pouličního gangu. Společně mají jedno odpoledne na to, aby gangu dokázali, že si zaslouží jejich respekt. Lákavé dobrodružství se ale brzy změní v iniciační rituál do dospělosti.

Yung Michal (r. Štěpán FOK Vodrážka, 17 min.)

Patnáctiletý Michal se na Instagramu prezentuje jako rapper, kterému ke slávě chybí jen krůček. Ve skutečnosti tráví celé dny obracením hamburgerů na místě, ze kterého ještě nikdy nikdo neprorazil. Podaří se mu splnit si svůj sen během dnešního odpoledne?

Zahrada ráje (r. Vojtěch Novotný, 27 min.)

Ukrajinec Matys je outsider, který se s touhou po lepším životě přistěhoval se sestrou do Česka. Situace však není ideální ani zde. Záblesk naděje přichází, když se konečně naskýtá příležitost uplatnění a Matys odjíždí pracovat na chatu v lesích. Její majitelka i magické prostředí ho okouzlí. Otázkou je, jak dlouho pocity radosti a štěstí vydrží…

Materiály pro online komunikaci (trailer, plakát, stills a soc.sítě) zde.

Filmy je možné objednávat na emailu kruton@krutonfilm.cz.

Existenciální experiment The Beta Test mezi komorní festivalovou tvorbou posledních let působí jako zjevení. Jim Cummings se v tomto vzrušujícím satiro-dramedy-horor-thrilleru noří do prohnilých útrob současného Hollywoodu a coby novodobý Woody Allen na ketaminu povyšuje neuroticko-excentrické herectví na zcela novou úroveň.   

Filmy v Čechách málo známého Jima Cummingse se od zbytku současné hollywoodské produkce odlišují minimálně dvěma základními faktory. Velmi neortodoxním přístupem k filmovým žánrům a extrémně vypjatým hlavním protagonistou. Ten je hysterický, nesnesitelný a neustále na pokraji nervového zhroucení. Tak jak to v dnešní době má být.

Zjednodušeně řečeno se Cummings se ve své tvorbě soustředí na dopady tlaku společnosti na jednotlivce a vytváří si pro tyto účely univerzálního hrdinu. Hroutit se pod náporem tlaku společnosti i vlastních démonů totiž nemusí jen zoufalec z maloměsta, ale i úspěšný hollywoodský agent s dokonale vykonstruovaných životem. 

 Pohřby, rozvody a vlkodlaci

Poprvé se diváci mohli s Cummingsovým neurotikem setkat v krátkém filmu Thunder Road (2016), za který získal Velkou cenu poroty na filmovém festivalu v Sundance. Dvanáctiminutový jednozáběrový snímek sleduje postupné expresivní zhroucení mladého policisty během projevu na pohřbu své matky. Maniakální balancování na úplné hraně trapnosti a lítosti zaujalo kromě festivalových porotců také mnoho filmových fanoušků, kteří pak Cummingsovu týmu pomohli vybrat prostředky na rozšíření snímku o celovečerní stopáž. Stejnojmenný Thunder Road (2018) zmíněným pohřbem začíná. Následuje útrpné snažení policisty a rozvedeného otce devítileté dcery udržet svůj život pohromadě, i když se zcela očividně rozpadá. Civilní sociální drama o rozpadu rodiny od podobných snímků odlišuje právě vyšinuté chování hlavního hrdiny, které však není samoúčelným ornamentem, ale jedním z hlavních katalyzátorů děje. Protagonista se dostává do začarovaného kruhu, kdy se hroutí, protože přichází o vše na čem mu záleží, ale zároveň o vše přichází kvůli svému maniakálnímu chování. 

V následujícím The Wolf of Snow Hollow (2020) můžeme pozorovat velmi podobný vzorec. Nefunkční komunita amerického maloměsta, rozvedený policista snažící se o záchranu vztahu s dospívající dcerou, výbuchy vzteku v nejméně vhodný okamžik. Ale navíc tu útočí vlkodlaci! V Cummingsově druhém celovečerním počinu již totiž přichází na řadu jeho upřímná radost z mísení a překrucování žánrů. Absurdní situace a cholerické výbuchy v sobě nesou komediální potenciál, příběh na pozadí vykazuje znaky sociálního dramatu a hlavní zápletka se pokouší o krimi-thriller až horor s prvky fantasy. Hlavní leitmotiv filmu – policista přesvědčující své kolegy i členy místní komunity, že za drastickými útoky opravdu nestojí vlkodlaci, ale člověk – navíc pracuje s častým momentem tohoto žánru, kdy všechny postavy přijímají existenci nadpřirozených bytostí nepřirozeně rychle.

Rozpad osobnosti, iluzí i dokonalého chrupu

Nejnovější The Beta Test (2021) zachází v kombinování žánrů ještě dál. Cummings zde s obratností akrobata na speedu skáče od humoru k napětí, od násilí ke kýči, od stereotypů k hlubší analýze současné společnosti a ani na chvíli neujistí diváka, na co se to vlastně dívá.

V úvodní scéně sledujeme večeři manželského páru, při které dojde k nečekaně brutální vraždě, která svou razancí připomíná béčkové thrillery či úvodní scénu z Lynchovy Zběsilosti v srdci (Wild at Heart, 1990). Důvodem konfliktu je fialová obálka s pozvánkou k nezávaznému sexu v hotelovém pokoji s tajným ctitelem. 

Následně dostává stejnou obálku také Jordan Hines. Hollywoodský agent s perfektním bytem, chrupem i životem absurdně vyhlížející pozvání přijímá a šest týdnů před svatbou se dostává do frenetického víru pátrání a losangeleských konspirací a s každou další indicií se řítí k naprostému šílenství. Pobaveně pozorujeme, jak se rozpadá jeho pečlivě vybudovaná iluze o vlastním životě i opečovávaný chrup. Mezi Jordanovými komicky explozivními monology a urputnou snahou o záchranu kariéry i vztahu dochází bez většího vzrušení k dalším vraždám nevěrných partnerů. 

V polovině filmu se pomocí Jordanova nejlepšího kamaráda PJe dozvídáme, že je celý proces promyšleným podnikatelským záměrem postaveným na krádeži (či jen rafinovaném čtení) dat ze sociálních sítí. Zacílení na současné celospolečenské téma nepůsobí jako samoúčelná agitka za bezpečnější chování na internetu, ale jako přirozená součást problémů západního světa. Kde naopak můžeme cítit určitou scenáristickou nedbalost, je stereotypní zobrazení hackera, který za celou operací s fialovými obálkami stojí. Bledý asociál schovaný v potemnělém sklepě, který vydělává na nespokojených movitých snoubencích, působí v jinakprecizní psychopatické skládačce příliš schematicky a křečovitě.

Zábavně podvratným momentem je ale fakt, že konfrontace hlavního protagonisty a antagonisty není samotným vrcholem filmu a probíhá veskrze neuspokojivě. Zlý hacker sice od Jordona pár ran kladivem utrží, ale rychle se oklepe, Jordana zesměšní a ze svého ošuntělého suterénu ho nesmlouvavě vyhodí. Klimax celého filmu tak nepřekvapivě přichází v následném totálním zhroucení hlavního hrdiny. 

Maniakální gejzír upřímnosti shrnující uplynulé trápení Jordanovy postavy (i všeho, co je na západní civilizaci špatně) se slzami v očích a zahradními nůžkami v ruce pozoruje Jordanova snoubenka. Namísto očekávaného brutálního útoku však přichází odpuštění. Rozervané doznání je tak možná jedinou věcí, která Jordana uchránila před zabitím. Anebo fakt, že jeho nastávající podlehla fialové obálce úplně stejně. 

DIY Hollywood

Cynický happy end přesně vykresluje Cummingsovu touhu dělat filmy jinak. Přes své postavy nastavuje roztříštěné zrcadlo současné roztříštěné společnosti a v případě Beta Testu především současnému Hollywoodu. Kromě podvratného překrucování žánrů a klišé se přímo dotýká i samotného fungování největšího centra filmového průmyslu. Skutečností, že není úplně jasné, co Jordanova firma vlastně dělá a k čemu je to dobré, boří Potěmkinovy vesnice některých agenturních konceptů. Prostřednictvím arogantního machistického alfa samce se pak kromě samotných agentů obouvá také do sexismu a všudypřítomného pokrytectví.

Kritikou hollywoodských praktik se sám Cummings naštěstí většího pokrytectví nedopouští. The Beta Test vznikl díky masivní crowdfundingové kampani bez účasti velkého studia, podíleli se na něm autorovi přátelé a celý film stříhal sám ve vlastní garáži. Cummingse tak lze bez nadsázky označit za skutečně nezávislého tvůrce, který si kritiku Hollywoodu může dovolit. Ačkoliv místy působí cynicky, jeho způsob práce dává velkou naději, že s dostatečným odhodláním a upřímným nadšením může film natočit každý. Podobná tvrzení nám mohou připadat přehnaná či minimálně podezřelá, Cummings se však šíření této myšlenky kontinuálně věnuje. Za pomocí reálných příkladů z praxe se vytrvale snaží mladé filmaře motivovat (např. na svém twitterovém účtu), účastní se workshopů a webinářů a dokonce sepsal a zdarma poskytl jakýsi manuál, jak začít s natáčením od nuly (A Field Guide to Making Movies in 2018).

Navzdory výše zmíněným, v hollywoodském měřítku takřka polním podmínkám nelze Beta Testu po technické stránce nic vytknout. Naopak se formálně maskuje jako standardní film americké produkce a přítomnou podvratnost odkrývá postupně. Tím může docházet i k reálnému matení filmových fanoušků, kteří s přáním shlédnout obligátní horror, omylem dostanou infuzi existenciálního šílenství. Vyhrocený herecký projev, laxní přístup k logičnosti chování postav či příběh vyprávěný v přímočarých náznacích a přehnaných konturách určitě nemusí sednout každému. The Beta Test zkrátka funguje na základě série vlastních pravidel. Divák na ně buď přistoupí a zažije minimálně nevšední zážitek, nebo nepřistoupí a bude kroutit hlavou ještě týden.

Vyšinuté vize do českých kin

Cummings patří k autorům s unikátní vizí a nezaměnitelným rukopisem, kteří touží mít nad svými filmy kompletní tvůrčí kontrolu. Kromě ztvárnění role hlavní postavy se tak věnuje i tvorbě scénáře, režii a střihu. Svůj autorský rukopis si postupně vypracoval sérií krátkých filmů. Vypjaté jednozáběrovky (Thunder Road, Robbery, 2016; The Mountains of Mourne; It's All Right, It's Ok;  Hydrangea, 2017 – dostupné legálně na Vimeo.com) spojuje ponor do různých sociálních témat i skrývaných lidských emocí a především silná pointa, která krátkým filmům často chybí. 

Oproti svým předchozím snímkům však za Beta Testem Cummings výjimečně nestojí sám. Na scénáři a režii se podílel také PJ McCabe, který ve filmu ztvárnil Cummingsova nejlepšího kamaráda. Nejlepšími přáteli jsou i ve skutečnosti a tento nenápadný detail může být jedním z motorů elektrizující chemie mezi postavami i jednotlivými složkami filmu. The Beta Test je navíc oproti Cummingsovým předchozím snímkům o poznání mnohovrstevnatější a komplikovanější a rozložit síly v naprosté tvůrčí kontrole bylo jistě nasnadě. Spolupráce s McCabem Cummingsovým vyšinutým vizím jen prospívá a pokud tihle dva tvrdí, že nyní pracují na epickém viktoriánském horroru, který je zároveň komedií, můžeme se těšit, že do kin dorazí další obskurní alegorie překrucující filmové zvyklosti. A nezbývá než doufat, že na zmíněná pravidla hry bude ochotno přistoupit čím dál více lidí, včetně zdejších distributorů a filmy z dílny Jima Cummingse konečně dorazí i do českých kin.  

THE BETA TEST
Režie: Jim Cummings, PJ McCabe

93 min, USA / UK, 2021

Když se na libovolném evropském filmovém festivalu snažíte v množství komorních rodinných dramat najít něco trochu jiného, rumunský animovaný muzikál vás v programu zaujme na první pohled. A něco jiného skutečně dostanete. Hudební snímek The Island (2021) ukazuje, jak by asi vypadala psychedelická halucinace Robinsona Crusoe, pokud by to byl stárnoucí hipster s kompulzivní potřebou pomáhat tonoucím uprchlíkům. Surrealistická jízda plná symbolů, repetetivních rýmů a popkulturních odkazů vás vezme na vesele imaginativní výpravu za těmi nejhoršími problémy současného světa. 

Popis nepopsatelného

Objektivní popis narativní linky díla, které je jedním velkým přeludem, může působit nesmyslně, nicméně jeho absurdnost dokáže asi nastínit nejlépe.

Tak tedy. Osamělý Robinson Crusoe v havajské košili objevuje v moři několik uprchlíků a jednoho z nich zachrání. Pojmenuje ho Pátek. Pátek je možná už dávno mrtvý. Možná ne. Robinson se o něj stará. Pátka láká do moře mořská panna, která není mořskou pannou. Z ostrova, který není vůbec pustý, ale plný odpadků, utonulých uprchlíků a surreálných výjevů se Doktor Robinson přesouvá do tovární nemocnice, aby „léčil“ rakovinné nádory malých dětí. V přilehlém baru potkává pitoreskní ženštinu, která se označuje za jeho matku, a jejího milence, piráta Pierra. Robinson se rozhodne pomoci jejich zakázané lásce a všichni tři se v kulatém růžovém obláčku vydávají hledat útočiště. Nebo ráj. Těžko říct. Pátek mezitím odklízí sníh, který tam není, čeká na mír na Blízkém Východě, který tam není, a pěstuje rajčata, která na písčité skále nemohou růst. Robinson, ženština a pirát přijíždějí suchozemskou lodí na místo připomínající festival Burning Man přehnaný o milion procent. Psychedelickou babylonskou věž plnou roztodivných pařících stvoření napadají modří piráti padající z nebes. Pátek sklidil rajčata a hned mu je zabavil fialový byznysmen v obrněném transportéru. Trojice prchá ze zajetí pirátů v útrobách obrovské červené babičky, která je nejdříve zlá, ale pak se promění v nachově růžový obláček a všichni z ní pletou ponožky. Pátek opouští ostrov, nalézá opuštěnou loď, ubrání se libyjské armádě a zachrání spoustu uprchlíků. Ženština a Robinson mezitím pro uprchlíky pletou zemi zaslíbenou. Obří iglú z měkoučkých ponožek v sobě však ukrývá uprchlický tábor s ostnatým drátem. Uprchlíci jej rozkopou, Robinson se vrátí na svůj ostrov, Pátek a mořská panna, která není mořskou pannou spolu mají hromadu dětí a Robinson spokojeně poletuje vesmírem.

Surrealismus z instagramu

Nemusíte se bát, že by tímto nesmyslně deskriptivním popisem niterně surrealistického díla došlo k vyzrazení zápletky nebo závěru filmu. Respektive ano, ale i tak je zmíněna sotva třetina motivů a postav, které se zde objevují a hlavně – na konkrétním ději příliš nezáleží. 

Každá scéna obsahuje nespočet symbolů, metafor a alegorií a v každém jednotlivém záběru se zjevuje a multiplikuje obrovské množství fantaskních výjevů. Některé zvládnete dešifrovat poměrně snadno, na jiné (zejména v druhé polovině snímku) vám už možná nezbude síla a necháte se jen odevzdaně unášet. 

Neustále se proměňující, tekoucí a těkající animace vychází z nejsoučasnějších ilustrátorských trendů a poměrně přirozeně kombinuje několik různých stylů a výtvarných technik. Kdybyste ji v kterýkoliv moment zastavili, dostanete obraz znázorňující, jak by to asi tak vypadalo, kdyby surrealismus vznikl dnes. Povrchní pestrobarevná změť plná uvědomělých symbolů a popkulturních odkazů rychle ubíhající v nekonečné smyčce insta stories.

Snímek se dotýká zásadních témat jako je imigrace, chudoba, vykořisťování, násilí na ženách nebo ekologie, ale i niternějších záležitostí jako jsou samota, nefunkční vztahy či spasitelský komplex. V podstatě je jen velmi málo aktuálně palčivých problémů, o které by se film alespoň letmo neotřel. A to je docela problém. 

Maximalistické snahy dostat do snímku veškeré neduhy současného světa jsou spíše na škodu. Epileptická nálož komprimovaného lidského úpadku vás inspiruje tak možná k sebevraždě uprostřed oblastní diskotéky. 

Exhibice imaginace

Reinterpretace a aktualizace jednoho z nejslavnějších literárních děl je sama o sobě určitě zajímavým, třebaže ne zcela originálním nápadem. Samotná linka představující vztah Robinsona a Pátka obohacená o uprchlický kontext, která se věnuje efemérnějším motivům samoty a pokryteckého samaritánství, by snad i stačila. V momentě, kdy Robinson, ženština a pirát vyrážejí na své putování, se nevzdalují jen od Pátka a jeho ostrova, ale především od samotné předlohy a vydávají se na nejistou plochu bezbřehé imaginace. Právě od tohoto momentu začíná být čím dál těžší rozpoznat co, a jestli vůbec něco, daný výjev znamená.

V druhé polovině filmu se objevuje velké množství bezobsažných ornamentů. V čistě vizuálním výtvarném díle by taková skutečnost nemusela vadit, ale vzhledem k tomu, kolik konkrétních témat a problémů se snímek snaží postihnout, může plejáda psychedelických motivů působit trochu rušivě. Podobný pocit propracované opulentní prázdnoty vyvolával například Futurologický kongres (2013), který se také snažil obsáhnout všechny zákruty vesmíru, ale ve výsledku byl jen vizuálně přitažlivě nezáživný.

Na jednu stranu můžeme nekonečnou fantazii autorů upřímně obdivovat. Takové dílo určitě nedokáže vytvořit každý. Ukočírovat explozi imaginace o síle jaderného výbuchu, ale není vůbec snadné. Výsledné dílo pak může působit jen jako její exhibice a diváka může dokonce začít nudit.

Nekonečný videoklip

Klíč k pochopení filmu paradoxně nabídnou až závěrečné titulky. Zkušená rumunská režisérka Anca Damian, mj. autorka celovečerních animovaných filmů Kouzelný vrch (2015) nebo Marona vypráví svůj příběh (2019), zde zmiňuje, že snímek byl inspirován hudebním albem The Island z roku 2011. To napsali a nazpívali rumunští písničkáři Alexandr Balanescu a Ada Milea. Písně použité ve filmu jsou s obsahem alba zcela totožné. V kontextu konceptuální hudební desky s volně plynoucím příběhem je přítomnost lehce iritujících cyklických rýmů a nonsensových snových veršů najednou lépe obhajitelná. K celému snímku pak lze přistupovat jako k 85 minut trvajícímu videoklipu. V takovém případě přebujelá manýra tolik nevadí a skutečně se můžete filmu plně odevzdat a jen čekat, do jakých sfér vás zanese.

Na druhou stranu možná existuje důvod, proč hudební klipy nemívají hodinu a půl. Pokud vás hudební složka nezaujme, nebo vám dokonce bude nepříjemná, může být sledování filmu trochu utrpením. Taková výtka by se samozřejmě dala vznést u jakéhokoliv hudebního filmu, nicméně filmové muzikály často vycházejí z přístupnějšího středního proudu, který je stravitelnější pro větší část publika. Zfilmování jednoho konkrétního experimentálního folkového alba je tak minimálně riskantním rozhodnutím.

Avšak mít možnost užít si svou oblíbenou desku takto originálním způsobem, je vážně skvělé. Přímo pro fanoušky desky The Island (kterých dle Spotify existují nižší desítky tisíc) tak musí být stejnojmenný snímek podobnou senzací jako byl Pink Floyd: The Wall (1982) pro fanoušky Pink Floyd. Kultovní film Alana Parkera byl ale senzací i pro mnohem širší publikum. Nejen z toho důvodu The Island jakékoliv další srovnání s The Wall neustojí.

Kratší stopáž či epizodické rozdělení do seriálu nebo série krátkých filmů dle jednotlivých písní by stravitelnosti  snímku zřejmě prospěly. Případně se nabízí otázka, zda projekce v kině je pro tento sáhodlouhý videoklip ta nejvhodnější forma prezentace. Soustředěná pozornost v přítmí poloprázdného kinosálu působí proti snímku zvláštně strnule.  Například zážitkové letní kino s dalším programem či tematickým občerstvením by nevyžadovalo stoprocentní pozornost diváků po celou dobu filmu, ale film by dobře dotvářel atmosféru dané události. Mohl by být také vhodným doprovodným programem některých hudebních festivalů. 

Zajímavým způsobem však tvůrci s filmem pracovali v rámci instalace na interaktivní výstavě RADAR s podtitulem Metavers v Bukurešti. Na plátna potištěná krajinami z filmu mohli návštěvníci namířit své chytré telefony a pomocí rozšířené (AR) reality rozpohybovat postavy a motivy z filmu v reálném čase. AR filtry pro Instagram pak fungovaly i mimo výstavu a například modří piráti se mohli snášet z nebes uprostřed náhodné rušné ulice. Imerzivní instalace dokládá, že se více než o film jedná o objemné umělecké dílo, ale také, že tvůrci kladou možná až moc velký důraz na vizuální wow efekt.

Originální utrpení

Percepce tohoto mnohovrstevnatého opusu záleží na několika konkrétních faktorech. Pokud se vám zmíněná hudba i styl animace budou líbit, můžete si tuto surrealistickou jízdu náležitě užít a odcházet z kina obohaceni komplexním uměleckým zážitkem. V opačném případě ale písně působí drásavě otravně a přehršel vizuálních vjemů esteticky neatraktivně. Převládá pak pocit, že se brodíte světélkujícími zvratky duhového jednorožce. 

Tak jako tak ale budete čelit útoku obrovského množství informací, který zejména v dnešní zahlcené době může působit spíše kontraproduktivně. Třpytivým depresivním bahnem se sice člověk nebrodí každý den a snímek skutečně nabízí originální zážitek, nelze však vyloučit, že se v něm nakonec budete chtít raději utopit.

THE ISLAND

Režie: Anca Damian

86 min, Rumunsko / Belgie / Francie, 2021
animovaný muzikál

Jedním z filmů, které mě na letošním 72. ročníku festivalu Berlinale nejvíce zaujaly, bylo novozélandské komediální drama Millie Lies Low debutující režisérky Michelle Savill, uvedené v sekci Generation 14plus. Snímek, který může na první pohled působit jako oddechová záležitost pro teenagery, určitou vypravěčskou lehkostí skutečně vyniká, zároveň však nabízí i hlubší podněty. 

Hlavní hrdinkou je čerstvá absolventka architektury Millie, která má z Wellingtonu, hlavního města Nového Zélandu, odcestovat na prestižní stáž do New Yorku. Přípravy vrcholí, billboardy po městě zdobí reklamy na architektonická studia s její tváří a vše zdánlivě jede ve správných kolejích, dokud Millie těsně před odletem nepostihne uvnitř letadla nečekaná panická ataka, kvůli které svou rodnou zemi na poslední chvíli neopouští. O jejím selhání se ale za žádnou cenu nesmí nikdo nic dozvědět! Millie začíná ve spěchu shánět peníze na nové, extrémně drahé letenky a skrze sociální sítě přesvědčuje známé a všechny své followers, že do New Yorku ve skutečnosti úspěšně doletěla a začíná tam novou životní etapu. Závod o udržení se o krok v předstihu před pravdou a za záchranou všeho, co se ještě zachránit dá, je odstartován.

Zástupkyně mladé generace

Již z nastíněné výchozí situace je jasné, že Millie je nejednoznačnou a chybující postavou, která se pro zachování své (internetové) image dostává do rozporuplných situací, v nichž by se sám divák s největší pravděpodobností nikdy neocitnul. To vytváří určitý distanc, umožňující se nad jejím počínáním bavit a pozorovat ho s nadhledem. Upnutost na sociální sítě a vlastní sebeprezentaci sledujeme s lehkým opovržením, speciálně pak v momentech, kdy vidíme, že Millie pozitivní odezva na „nafejkované“ fotomontáže z New Yorku kouzlí úsměv na rtech, přičemž není plně jasné, zda ji více těší skutečnost, že její podvod prozatím prochází, či popularita u sledujících. Jako by snad bylo důležitější, co se odehrává ve světě internetu, než skutečná životní situace, což trefně poukazuje na jedno z palčivých témat současnosti.

Dlouhou dobu nám navíc není odhaleno příliš informací z pozadí celé této newyorské mise, absentuje hlubší vykreslení motivací, a to včetně toho, proč Millie tolik nechce, aby kdokoliv z jejího okolí (včetně přítele, matky i nejlepší kamarádky) zjistil, že ve skutečnosti neopustila Nový Zéland. Pro tuto nekonkrétnost se Millie – v kontrastu s jejími konkrétními, „distanc-vyvolávajícími“ činy – stává pomyslnou univerzální zástupkyní mladé generace, okolím tlačenou k výsledkům a bojující s vlastními nejistotami a psychickými problémy. Jde tak o „ideální“ postavu k identifikaci, čemuž dopomáhá i filmová řeč, o níž se rozepíšu níže. 

Millie Lies Low umožňuje s hlavní postavou nesoucítit (sami bychom se do podobné maskovací taškařice za pochybných motivací zřejmě nepustili) i soucítit zároveň (Millie rozumíme jako člověku bojujícímu s vlastní nedokonalostí), díky čemuž snímek drží pohromadě, v komediálních polohách vyvolává smích a v dramatičtějších zase potřebný soucit spolu s dalšími emocemi.

Nepřikrášlená realita

Zásadní je pak v tomto ohledu i realistické pojetí snímku, v němž není pro humor přichystávána půda skrze ztřeštěnou komediální nadsázku či stylizaci fikčního světa. Vše pramení ze situací samotných, případně ze srážek kontrastů, především pak z (ne)naplněných očekávání spjatých s Millieinou „hvězdností“ (případně očekávanou nepřítomností v rodné zemi) ve spojení s její skutečnou, tíživou situací. Realistického dojmu je dosahováno vedle civilního herectví také často až dokumentárně působící formou (zapříčiněnou pravděpodobně i nižším rozpočtem), místy připomínající styl vážných sociálních dramat. 

Zmiňovaná identifikace s hrdinkou je navozována od počátečních vteřin, a to se samozřejmou lehkostí právě skrze styl. Hned první, minutu trvající záběr je jakousi ukázkou celkového nastavení. Sledujeme v něm Millie a její panickou ataku uvnitř letadla. Za okamžik se má vzlétnout, hrdinka si však uvědomuje, že musí za každou cenu ven; z prostřední sedačky přelézá cizího člověka vedle sebe, prchá uličkou k nouzovému východu, zkouší ho otevřít, načež je zpacifikována posádkou. Dynamická ruční kamera začíná na polodetailu Millieiny rozrušené tváře, poté se spolu s ní zvedá, míří k východu a z bezprostřední blízkosti snímá i tahanici s personálem. 

První vteřiny tedy sledujeme poměrně intenzivní výjev, při němž jsou v druhém plánu přirozeně zachycováni i ostatní, pokojně sedící cestující, čímž se k hlavnímu dění vytváří kontrast, a je tak udávána celková humorně-dramatická nálada, kterou si snímek udržuje po celou zbylou stopáž. Díky absenci střihu, nestylizovanému zvuku a detailnímu snímání hrdinčiny tváře můžeme navíc nabýt pocitu, jako bychom úvodní situaci spoluprožívali. Vtahování do děje je obecně dopomáháno i omezenou perspektivou; jako diváci jsme přítomni pouze výjevům, jimž je přítomna i Millie, a nezískáváme tak oproti ní pomyslnou převahu ve vědění.

Dvojí život

Principu srážky kontextů, z nichž pramení humor, je využíváno v průběhu celého snímku. Často i uvnitř jediného záběru. Na příklad ihned poté, co je Millie vysazena z letadla, sledujeme, jak před odletovou branou nervózně přemýšlí, co dál, a s nasazenou kapucí sedí v žalostném rozpoložení pod velkým reklamním billboardem, na němž je zachycena její usměvavá tvář. Získáváme tak informaci o jejím „schizofrenickém“ světě, rozděleném na dvě úrovně: vyšší-mediální a nižší-pozemskou. Podobné srážky je využito téměř vzápětí, kdy je z Millieina detailu po předstíraně radostném hovoru s kamarádkou, v němž tvrdí, že cesta do New Yorku probíhá podle plánu, střiženo na „uzemňující“ celek, v němž hrdinku vidíme zamračenou svačit u wellingtonských kontejnerů. 

Divák si tak tento způsob vyprávění osvojuje hned od úvodních scén. Význam rozporů mezi prezentovaným příběhem a realitou je pak často zpřítomňován i skrze sociálně sítě hrdinky, které jako by boj na dvou frontách s železnou pravidelností připomínaly. Tento opakující se motiv je dalším z funkčních prostředků generujících humor.

Čím víc se však celá šlamastika vyvíjí a zašmodrchává, tím víc se začínají objevovat i tušené temnější tóny. Millie řeší poměrně komplikovaný vztah s matkou, stále bolavou ztrátu otce, následně dokonce odhaluje šokující nevěru svého přítele se svou nejlepší kamarádkou. Tyto momenty a Millieiny reakce na ně hrdinku zplastičťují, a oproti výchozímu „univerzálnímu“ nadefinování se z ní tak průběhem událostí stává komplexní postava z masa a kostí, která přijímá zodpovědnost a uvědomuje si důležitost vlastní autentičnosti. Režisérka i v těchto těžkých chvílích nezapomíná dění odlehčovat, a stejně jako ve skutečném životě se tak depresivní stavy mísí s usměvavými momenty a záblesky zlepšení, díky čemuž film nepřichází o svoji vypravěčskou lehkost.

Méně může být více

Obsah je navíc v perfektním souladu s již zmíněnou nevyumělkovaností filmového stylu, který umocňuje autenticitu zobrazovaného. Řešení mizanscény se nehlásí o jakoukoliv speciální pozornost; prostředí i herecké výkony působí přirozeně a nezdůrazňují „štáb za kamerou“. Příběh se odehrává ve všední realitě, která se ničím neodlišuje od skutečného světa tak, jak ho sami známe. O divácký zájem se navíc výrazně neucházejí ani další složky filmové řeči. Statické obrazy se střídají s dokumentárně působící ruční kamerou, a to v návaznosti na dění, které zůstává v popředí pozornosti. Nejčastější velikostí záběru je polodetail, zprostředkovávající mimiku postav a umožňující setrvávat po většinu času na pomyslný dosah ruky.

Závěrem pak Millie nedochází happy endu v klasickém slova smyslu; zastírací manévry nevyšly, do New Yorku se neodlétá. Zároveň si ale možná vůbec poprvé přiznává, co ve skutečnosti cítí, a dochází cenných uvědomění – jak důležitá je vlastní autenticita, nalezení sebe sama a svoboda nic nepředstírat. Čím víc se Millie blíží tomuto stavu, tím více mizí i kontrasty a jejich humorné srážky. Hrdinka přestává bojovat za svou image, díky čemuž se již není s čím srážet. 

Stejně jako film začal dlouhým „ztotožňujícím“ záběrem, podobně jím i končí: Millie spolu s kamerou, zabírající její tvář, odchází z wellingtonského letiště dlouhým tmavým podchodem a s postupně se klubajícím úsměvem na rtech vstupuje do světla, sžita sama se sebou. Není sice hvězdou  New Yorku, její život tím ale nekončí. Naopak, v určitém smyslu je možná šťastnější, než kdy byla.

Pro vše výše popsané je v mých očích prvotina Michelle Savill jakýmsi prototypem kvalitního mainstreamu. Umně kloubí humorné i vážnější polohy, je divácky přístupná a všeobecně srozumitelná, zároveň však nemá být pouhopouhou zábavou, nepostrádá přesah a o současném světě a lidech přináší divákům sdělení. Film je dále cenný i pro svůj „skromný charakter“; rozpočet jistě nebyl příliš vysoký, na plátně se neobjevují známí herci, díky silné výchozí situaci a jejímu důkladnému vytěžení však vznikla kvalitní podívaná, která by mohla být stejně tak dobře natočena i v Čechách.

Vojtěch Novotný

Ako sa nájsť zmier so stratou blízkej osoby vo veku, keď človek hľadá hlavne sám seba? Debutový celovečerný film francúzskej režisérky Antoinette Boulat, ktorý mal premiéru v novej sekcii Orrizonti Extra na Medzinárodnom filmovom festivale v Benátkach v roku 2021, poskytuje sústredený pohľad na prežívanie zásadnej udalosti v živote osemnásťročnej Marion.

Film Ma Nuit (Moja noc, české uvedenie filmu prebehlo v rámci 5. ročníka Medzinárodného filmového festivalu ELBE DOCK pod anglickým názvem My Night) zobrazuje jeden deň a noc v živote Marion. Tento deň je výnimočný tým, že pripadá zrovna na výročie úmrtia jej sestry, čo je udalosť, s ktorou sa ešte spolu so svojou mamou nevyrovnala. Neprezrádza však za akých okolností Marionina sestra zomrela, sústredí sa len na to, ako táto udalosť poznamenala spôsob, akým Marion dospieva.  

Kým je Marion na začiatku noci a kým na začiatku dňa?

V úvode filmu sledujeme konflikt medzi Marion a jej matkou. Tá pozvala kamarátov Marioninej sestry k nim domov, aby si tak spolu mohli pripomenúť toto výročie. So vzniknutou situáciou Marion nesúhlasí, ostro proti matke a jej nápadu vystúpi a nakoniec odchádza von za svojimi kamarátmi. Každá z nich potrebuje iný spôsob, ako sa vyrovnať so stratou blízkej osoby a je zrejmé, že Marion sa o tom nemá s kým porozprávať. Matka na ňu prenáša svoj smútok a nešťastie, ktoré priorizuje. Je to pochopiteľné nakoľko prišla o vlastné dieťa, čo je jedna z najťažších životných situácii, s ktorými sa človek stretáva, ale z pohľadu Marion, ktorá  práve dospieva a to bez možnosti zmierenia sa so situáciou, je to nepredstaviteľné a sústredí sa na vlastný smútok a žiaľ.

Dej filmu sa odohráva počas horúceho letného dňa a hlavne noci v Paríži. Marion po čase strávenom v kruhu svojich kamarátov a známych opúšťa skupinu a vydáva sa sama do noci. Prázdne nočné ulice francúzskej metropoly podtrhávajú pocit osamelosti, ktorý Marion zažíva. 

Nasleduje plot point, ktorý predstavuje stretnutie s neznámym mladíkom. Alex je na prvý pohľad jednoznačne extrovertný, mladý muž, ktorý si všimol, že Marion odchádza z párty. Alex pôsobí najprv trochu nedôveryhodne a Marion sa ho snaží ignorovať, nakoniec ju však presvedčí o svojich nezištných úmysloch a stáva sa jej sprievodcom, ktorý jej ako jediný dokáže poskytnúť potrebný pocit stability. Alex je pre Marion absolútnym cudzincom, no napriek tomu jej je počas tejto noci bližší než rodina a priatelia. V úvode ich stretnutia je Marion voči nemu obozretná, ale slobodomyseľnosť a dalo by sa povedať, že aj dobrodružná povaha Alexa, ju presvedčia o tom, že čas, ktorý chcela pôvodne prečkať osamote môže stráviť s niekým, kto sa snaží porozumieť jej vnútornému svetu a prežívaniu.

Podmanivá predstaviteľka hlavnej úlohy Lou Lampros

Herečka Lou Lampros vizuálne priťahuje pozornosť a je pomerne jednoduché sa nechať uniesť sledovaním jej prejavov, mimiky a gest. Ako herečka vystupuje prvý krát v hlavnej úlohe a darí sa jej stvárniť Marion v celej komplexnej melancholickej krehkosti. Lou Lampros pôsobí ako modelka a herečka a v jej prejave sa mieša dievčenská krehkosť so ženskou sebaistotou. Vo filme je častokrát zobrazovaná jej tvár v detaile, z ktorej len veľmi ťažko prečítať ďalšie, pridružené emócie, ktoré sa v postave odohrávajú. Zreteľnými znakmi sú však smútok, melanchólia a neschopnosť predstavy vlastnej budúcnosti, či prežívania radosti. Antoinette Boulat priznáva, že pôvodne Lou Lampros nezodpovedala jej predstavám o hlavnej hrdinke, ale že ju presvedčila svojou divokosťou a surovou energiou natoľko, že ju jednoducho chcela natáčať. 

Tieto emócie a mentálne stavy sa stali v súčasnosti, ktorá je poznačená post-pandemickou a vojnovou situáciou na Ukrajine, pomerne univerzálnymi medzi mladou generáciou a prehovárajú tak silnejšie aj k ľudom, ktorí nemajú skúsenosť so stratou blízkeho človeka. Postava Marion je scenáristicky, ako aj herecky veľmi dobre postavená a je ideálna pre divácku observáciu. Stelesnenuje žiaľ, ktorý je možné v súčasnosti prežívať z rôznych dôvodov, nielen tých vnútorných, ale aj celospoločenských. Nemyslím, si však, že by Boulat vedome pracovala s obdobnou tézou alebo myšlienkou, ale prostredníctvom intímnej drámy sa jej darí poňať aj širšie tematické spektrum, než si možno pôvodne myslela. 

V súvislosti s Ma Nuit by sa dalo hovoriť ako o intímnom lyrickom portréte. Príbeh filmu nie je uchopený podľa klasickej dramatickej štruktúry, ale sústreďuje sa na vnútorné pochody a mentálne stavy hlavnej hrdinky, ktorú má možnosť divák sledovať počas časovo ohraničeného obdobia. 

Panta rhei 

Vo filme zohráva úlohu aj rieka Seina, jeden zo symbolov Paríža, ktorý možno vnímať ako metaforu Marioninej noci, ako aj metaforu známeho panta rhei. Táto noc je prítomná, jedinečná, neuchopiteľná. Preteká obrazom a v každej časti filmu sa mení. Rovnako ako je Seina v každej časti svojho toku iná, tak sa mení spolu s prostrediami mení aj Marion. A nielen ona, ale aj ročné obdobie, čo je ale zrejme zapríčinené produkčnými problémami a nutnosťou vzniknutia niektorých scén ex post, než že by to bol zámer nakoľko sa to úplne vymyká kontextu celej snímky.

Miestami je jej plynulosť narušená ako napr. v úvodnej časti spoločnej cesty, keď sa Marion vymedzí a odlúči sa od Alexa, tak stretáva dvojicu mužov, ktorí ju začnú obťažovať. Alex sa vráti a pomôže Marion. Táto scéna je jedna z mála, ktoré tok deja násilne brzdí a to nielen agresivitou daných mužov, ale aj pomerne zbytočným umiestnením do príbehu. Akcentuje totiž fakt, že Alex sa ocitá v úlohe jej ochrancu. Jedná sa o príliš zjednodušené jednoznačné gesto, ktoré len podtrháva známe fakty a snaží sa ich zbytočne dovysvetliť. Pritom je evidentné, že samé, mladé dievča kráčajúce v noci mestom je častokrát cieľom obdobných pokusov o obťažovanie, či sexuálne napadnutie, avšak myslím, že takéto priamočiare upozorňovanie na tento fakt je v rámci celkového vyznenia filmu zbytočné.

Alex a Marion sa k tejto situácii vrátia v momente, keď Marion vysvetľuje fakt, že jej Alex zachránil život, čo môže byť pravda, ale v rámci toho, akým spôsobom bola scéna s agresívnymi okoloidúcimi zobrazená, tak trochu prehnaná. Môže to však poukazovať na to, akým spôsobom Marion prežíva interakcie s inými ľuďmi a ako nie je schopná ochrániť seba pred vonkajšími vplyvmi a udalosťami.

V scéne, ktorá na tieto situácie nadväzuje, hovorí Alex Marion, že je príliš seriózna. Marion oponuje „nie seriózna, ale opatrná“, je príznačnou a v skratke opisuje základ Marioninho charakteru. K opatrnosti by sa dala pridať ešte uzavretosť, ktorá ju oddeľuje nielen od vonkajšieho sveta,  ale aj sveta svojich kamarátov. 

Tom Mercier (známy z filmu Synonyma izraelského režiséra Nadava Lapida alebo seriálu stanice HBO Sme akí sme talianskeho režiséra Luca Guadagnina) poskytuje svojej postave Alexa chlapčenský šarm. Alex v jeho podaní je roztomilým mladým mužom, ktorý však má jasno vo svojich hodnotách a v tom, čo je pre neho v živote dôležité. Netápe ako Marion, prináša jej do života stabilitu, zázemie, ale aj veľkú dávku nekonvenčnosti a originálneho nazerania na svet. Poskytuje Marion bezpečie vďaka, ktorému sa môže uvoľniť a spontánne reagovať. Častokrát sú vo filme zrejmé odkazy na francúzsku novú vlnu a  rannú tvorbu Jeana-Luca Godarda, obzvlášť tú zo 60. rokov, a to najmä v momentoch bezstarostnosti v uliciach, ale na rozdiel od jeho postáv vo filme Ma Nuit vidíme, že to Marion stojí veľa úsilia a námahy, len tak byť, bez toho, aby všetko dlho zvažovala. 

Po fáze bezstarostného blúdenia mestom sa Marion, po tom, ako sa nechá presvedčiť, aby si potiahla z jointu, znovu ocitá v pasci vlastnej úzkosti. Privodí si zranenie a hoci to vyzerá, že je znovu sama, tak po chvíli sa k nej približuje Alex, aby ju opäť mohol zachrániť a pomôcť jej dostať sa do nemocnice. Alex neočakáva, že by za svoju prítomnosť pri Marion mal recipročne niečo získať, nie je vypočítavý a s ničím nekalkuluje. Záver filmu prezrádza, že je vysoko pravdepodobné, že práve vďaka nemu bude Marionio leto iné, než je zvyknutá, a že sa jej konečne podarilo nájsť niekoho, kto je ochotný a schopný poskytnúť jej potrebné zázemie.

Neskorý debut castingovej režisérky hviezdnych mien

Napriek tomu, že sa jedná o debutový film, Antoinette Boulat rozhodne nie je vo svete filmu žiadnym nováčikom. Časopis Variety ju dokonca označuje ako veteránku francúzskeho filmového priemyslu. Dlhé roky totiž pracuje ako castingová režisérka a spolupracovala s množstvom uznávaných režisérov a režisérok ako napr. Sofia Coppola, Oliver Assayas, Wes Anderson, Leos Carax, Mia Hansen-Løve alebo Lars von Trier. K vlastnému režijnému debutu sa však dostala až pomerne vo vysokom veku, čo však rozhodne nie je na škodu, skôr naopak. K svojim postavám pristupuje veľmi empaticky a vidieť, že sa rozhodla pokračovať v tradícii francúzskej kinematografie, keď stavia dialógy medzi svojimi postavami na filozofickú rovinu.

Boulat použila pre svoj film formát 1:37:1, ktorý korešponduje s jej zámerom sledovať svoje postavy v detaile, bez možnosti širokých záberov na prostredie, ktoré ich obklopuje. Poskytuje tak aj trochu inú perspektívu na mesto samotné, zbavené množstva ľudí, ktorí sa vyskytujú denne v jeho uliciach. Nočný Paríž dodáva filmu atmosféru a Ma Nuit je tak trochu aj jeho nocou so všetkými krásami a nástrahami, ktoré so sebou prináša.

Film Ma Nuit je hlavne štúdiou charakteru hlavnej hrdinky Marion. Je veľmi intímnou výpoveďou  o mentálnom stave mladej hrdinky, ktorá nevie ako naložiť s vlastným životom, ktorý len prežíva. Poskytuje dostatok priestoru a času (aj napriek metráži 87 minút) pre pochopenie toho, kým Marion je a čo prežíva, dostatok času na ponorenie sa. Neposkytuje odpovede, skôr prehlbuje otázky. V tom tkvie jeho zaujímavosť, ktorá je však prístupná len empatickému divákovi, ktorý je ochotný si dané otázky klásť a nehľadať vo filme vysvetlenia.

Debutový film režisérskej dvojice Marre a Lecoustre Zero Fucks Given je psychologickou drámou z prostredia nízkonákladovej leteckej spoločnosti a zároveň aj jej spoločenskou kritikou.

Originálny názov belgicko-francúzskeho filmu „Rien à foutre“ je len ťažko preložiteľný do slovenčiny, či češtiny, tak aby jeho preklad nevyznel príliš vulgárne. Anglický názov titulu, ktorý sa stal univerzálne používaným v súvislosti s týmto filmom je Zero Fucks Given a odzrkadľuje sa v ňom charakter hlavnej postavy Cassandry.

Cassandra je totiž na prvý pohľad stelesnením hesla zero fucks given a to v takom zmysle, že jej je ukradnutý celý svet v rovnakej miere, ako aj vlastný život. Pracuje ako letuška vo fiktívnej nízkonákladovej leteckej spoločnosti Wing a svoj voľný čas, v mieste konečnej destinácie jej letu, trávi na párty, Tinderi alebo vozením sa na elektronickej kolobežke po promenáde. Zdá, že ju nič netrápi, že nemá žiadne vízie, ani sny, ktoré by chcela v živote dosiahnuť na rozdiel napríklad od svojich kolegýň, pre ktoré je najvyššia životná méta byť letuškou v „naozajstnej“ spoločnosti Emirates. Cassandra sa javí byť spokojná tam, kde sa nachádza a v tom, čo robí. Avšak nie je tomu tak, spokojnosť je totiž tým posledným, čo z Cassandry vyžaruje. Je to skôr smútok, rutina a profesionálna deformácia v spojení s medziľudskou chladnosťou a vnútornou prázdnotou, ktorá paradoxne môže u niekoho budiť dojem spokojnosti. 

Dokument v hranom filme?

Spôsob, akým je na Cassandru upriamená pozornosť kamery, ako aj celkového vyznenia, či atmosféry filmu je z veľkej miery dokumentárny. Voľba obsadiť herečku Adèle Exarchopoulos (známa hlavne vďaka filmu Život Adèle) však tento dokumentárny štýl neguje a výrazne podtrhuje, že sa jedná o hraný film. Adèle Exarchopoulos je na palube lietadla a v prostredí letiska jedinou profesionálnou herečkou, zvyšok obsadenia tvoria reálni zamestnanci leteckých spoločností.  

Cassandrino správanie a vnímanie sveta v zmysle filozofie carpe diem alebo súčasného YOLO (You Live Only Once) prúdu vychádza zrejme zo smrti jej matky, ktorá zahynula pri dopravnej nehode. V spojení s touto udalosťou vyznieva Cassandrina reakcia na fakt, že by mala premýšľať o svojej budúcnosti zmysluplne, naberá na hlbšom význame, než by sa najprv mohlo zdať. Cassandrina skúsenosť s náhlou stratou blízkej osoby ju môže jednoducho utvrdiť v tom, že nemá význam a zmysel snažiť sa niečo dokázať v živote, ktorý je pominuteľný. Zároveň tu je aj akýsi tlak spoločnosti, ktorá od jedinca vyžaduje, aby sa snažil, vyvíjal a niekam to dopracoval, ale len v profesionálnej sfére, nie v tej osobnostnej. 

Pre mňa je Cassandrino rozhodnutie stať sa letuškou sprevádzané túžbou uniknúť od bolesti, smútku a neuchopiteľného zmaru, v ktorom sa ocitla po smrti matky a hľadaní svojho postavenia v súčasnom svete. Priestor s jasne vymedzenými pravidlami, štruktúrou a zároveň nemožnosťou nadväzovať hlbšie osobné vzťahy k ľuďom a miestam, je pre Cassandru spôsob, ako sa odosobniť od vlastného prežívania. V konverzácii s kolegami si Cassandra uvedomuje, že je medzi zamestnancami spoločnosti Wing najdlhšie. Nevie to však z hlavy, musí to skontrolovať na svojom Instagrame, ktorý jej slúži ako vizuálny denník na zachytenie momentov z jej, doslova, rozlietaneho života. 

Zero Fucks Given je celovečerným debutom režisérskej a scenáristickej dvojice Emmanuel Marre a Julie Lecoustre. Film mal svetovú premiéru v rámci Týždňa kritiky na festivale v Cannes 2021. Marre a Lecoustre spolupracovali už na stredne metrážnom filme „D’une chateau l’autre“, za ktorý v roku 2018 v Locarne získali ocenenie Pardino d’oro pre najlepší krátky film v sekcii Pardini di domani. V širšom ponímaní sú však neznámymi autormi a až filmom Zero Fucks Given dávajú o sebe vedieť, hoci stále len v rozpätí svetových filmových festivalov. Marre a Lecoustre sa rozhodli, že pri príprave filmu Zero Fucks Given chcú pracovať len s malým týmom a autentickým prostredím. Zhodujú sa na tom, že v rámci svojho režijného rukopisu preferujú skôr detail na zraniteľnosť, ktorá pohne divákmi nad technickou presnosťou a kontrolou. 

Obrazy mladých žien 21. storočia? 

Film Zero Fucks Given nie je len voyeurskou sondou do života letušky, ale zároveň taktiež portrétom mladej ženy, ktorá z rôznych dôvodov odmieta prijať zodpovednosť za svoj život. 

V tomto vnímaní seba a svojej existencie je Cassandra v niečom podobná postave Marion z filmu Ma Nuit (r Antoinette Boulat, 2021), ako aj Julii z filmu Najhorší človek na svete (r. Joachim Trier, 2021). Spája ich určitá bezradnosť v navigovaní vlastného života. Julie je ale vo filme zobrazovaná v rôznych obdobiach svojho života, zatiaľ čo u Cassandry vidíme len určitý výsek, ktorý však podľa dostupných informácii a indícií netrvá krátko. Hrdinka Zero Fucks Given nehľadá stále nové podnety a zamestnania, ktoré ju v danej chvíli majú naplňovať a nepristupuje k životu, ako ku projektu, ale letargicky zotrváva pri rovnakej práci, ako aj spôsobe trávenia voľného času bez širšieho registra vonkajších znakov vlastných emócii. Cassandra však na prvý pohľad nepôsobí nešťastne alebo depresívne, jej životný postoj je skôr na myknutie plecom a v skratke by sa dal aj popísať ako „nejako bolo, nejako bude“ s prihliadnutím na to, že Cassandra nemá predstavu, ako by to malo byť lebo v jej živote nastala stagnácia a rezignácia na fakt, že sa môže uberať aj iným smerom.

Po lete 2022, keď nastal na európskych letiskách najväčší chaos a mnoho letov bolo zrušených, či omeškaných kvôli nedostatku personálu na letiskách a v jednotlivých nízkonákladových leteckých spoločnostiach, ktoré súvisí s predchádzajúcimi obmedzeniami v doprave a turizme podmienenými opatreniami proti šíreniu ochorenia covid-19, sa na film Zero Fucks Given môžem dívať s trochu inou optikou, než tomu bolo predtým. V scéne, keď štrajkujúci muži na letisku presviedčajú Cassandru a jej kolegyne, že by sa mali k štrajku pridať nakoľko aj ony majú nevhodné pracovné prostredie a podmienky, Cassandra hovorí, že neverí na zmenu, a že jej to je v konečnom dôsledku aj tak jedno nakoľko netuší, čo bude zajtra. Je to jedna z mála scén, v ktorej vidíme Cassandru hovoriť skutočne za seba. V časti deja, keď sa vracia domov do Belgicka totiž pred rodinou a známymi prezentuje prikrášlenú podobu svojho rozlietaného života.

Medzi oblakmi už nie je priestor pre osobný život

Režisérske duo Marre a Lecoustre vo svojom filme zobrazuje kritiku pomerov v nízkonákladových leteckých spoločnostiach subtílne, ale pritom priamočiaro a veľmi jasne.  Prostredníctvom jednotlivých scén a obrazov približujú svet, do ktorého jeho zamestnanci nesmú prenášať žiadne emócie, ktoré vnútorne prežívajú (obzvlášť tie, ktoré letecká spoločnosť vyhodnocuje ako neradostné) a musia sa stať usmievavým maskotom značky, ktorú reprezentujú. Rozdiely medzi scénami z pracovného prostredia a súkromného života Cassandry sú zrejmé zo spôsobu snímania a použitia farieb, sú teplejšie. Cassandra je v nich zobrazená bez povinného pracovného make-upu a oveľa zraniteľnejšie, než v uniforme, ktorá ju istým spôsobom dehumanizuje.

V závere filmu sa Cassandra vďaka úspešnému pohovoru dostáva do súkromnej leteckej spoločnosti so sídlom v Dubaji. Pohovor prebieha online a spĺňa všetky klišé, ktoré s pracovným pohovorom súvisia. Počas neho je možné pozorovať Cassandrinu profesionalitu a znalosť daného prostredia a to najmä v podobe jej odpovedí, ktoré sú extrémne pro-klientské a pro-aktívne. Pohovor však v niektorých aspektoch prekračuje isté hranice, najmä v momente, keď je Cassandra vyzvaná, aby sa prešla pred kamerou alebo je postavená pred hypotetickú situáciu sexuálneho obťažovania zo strany klientov resp. hostí, ako ju počas pohovoru opraví predstaviteľ tejto súkromnej aerolinky. 

Nemohla som sa ubrániť pocitu ľútosti, ktorý vo mne záverečná scéna Cassandry sledujúcej známu fontánu spolu s ďalšími návštevníkmi. Tento pocit pramení z toho, že si defacto nijako nepomôže, skôr pohorší tým, že sa už úplne stratí svoju osobitosť a osobnosť zároveň a zostane jej len úsmev a rýchle riešenie krízových situácii pre zbohatlíkov, Tinder a hotelové izby. Práve toto vierohodné vykreslenie duševného rozpoloženia hlavnej hrdinky robí zo Zero Fucks Gives pozoruhodný debut a z dvojice Marre a Lecoustre autory, ktorých sa môže vyplatiť sledovať.

Znuděný mladík v kostýmu ledního medvěda při kontrole teploty v thajském metru. Nemocná prasata u plotu mezi Dánskem a Německem. Radikální převýchova mladých mužů v růžovém matriarchátu. Tělo jako platforma traumatických zkušeností. Strasti a radosti dospívání ve stínu alkoholické matky. Pásmo krátkých filmů zkomponované dramaturgy filmového festivalu v Göteborgu vychází z jejich tematické sekce Focus: Disorder, která zkoumala vztah mezi řádem a jeho narušováním. Filmy (převážně) mladých tvůrců z Thajska, Dánska, Francie, Finska a Norska zároveň s nadhledem reflektují témata rezonující současnou společností. 

Snaha o narušení zaběhnutých pořádků

Festival ve švédském Göteborgu je tradiční filmovou přehlídkou, která se zaměřuje na prezentaci nejnovějších filmů evropského a světového arthousu. Jelikož se jedná o největší skandinávskou filmovou akci, velký důraz je kladen na industry program a trh. Speciálního nebo doprovodného programu, či snad dokonce večírků, kde by se mohlo setkávat běžné publikum, tu je jako šafránu a festivalovou atmosféru připomínají hlavně úvody před filmy a občasné diskuze s tvůrci. Jedním z mála originálních programů je tak sekce Focus: Disorder, která tím trochu narušuje i řád samotného festivalu.

Sekce tematizuje přítomnost řádu a pravidel na úrovni společnosti, rodin i jednotlivců, a to i s ohledem na zkušenosti uplynulých let. Zkoumá vliv pandemie na svět i současnou kinematografii. Snaží se na chvíli pozastavit a zeptat se, kolik řádu v našich životech vlastně potřebujeme i co se děje těm, kteří jej záměrně narušují. Je příznačné, že se nad tím pozastavují právě ve Švédsku, kde řešili pandemii s ojedinělým minimem restrikcí. Demokratická společnost je zde zároveň již vyspělá a podobné úvahy si může dovolit. „Žijeme v době, kdy mnozí vidí řád a strukturu jako odpověď na všechno. Posledních pár let zároveň jedinečným způsobem poukázalo na to, jak je vlastně v různých společnostech udržován pořádek,“ popisuje dramaturgický záměr umělecký ředitel festivalu Jonas Holmberg.

Celovečerní část programu obsahovala snímky jako Smolný pich aneb pitomý porno (Babardeala cu bucluc sau porno balamuc , 2021) rumunského režiséra Radua Judeho, Land of Dreams (2022) od íránské fotografky Shirin Neshat, nebo rodinné tchajwanské drama The Falls (2022), jehož autorem je režisér Chung Mong-Hong. Jelikož se jedná o filmy, které by se pravděpodobně na festival dostaly i bez existence této sekce a jen do ní přirozeně zapadly, za zmínku stojí především blok krátkých filmů.

Nová realita kolektivní zkušenosti

  Pásmo Disorder Shorts příhodně zahajuje film New Abnormal (2021), který kriticky i s humorem vystavuje vysvědčení thajské reakci na zmíněnou celosvětovou pandemii.  V pečlivě komponovaných záběrech snímek předkládá humorné momenty související s každodenním životem za časů covidu. Jde například o setkání se známým na veřejných záchodcích, s kterým si musíte potřást rukou, i když jste si ji právě pracně vydrbali. Anebo sledujeme ostrahu metra měřící teplotu muži v kostýmu obřího ledního medvěda. Postupně se však přidávají temnější tóny. Motorkář s donáškou jídla skončí pod koly auta, protože se snaží stihnout večerku, svérázný muž bez domova popisuje, že vláda nabízí granty, pro které se musíte registrovat online, ale on nemá k internetu přístup a nakonec i samotná vláda, která cynicky vydává nařízení tak, aby pro ni byla co nejvýhodnější.

Po celou dobu si však snímek zachovává lehkost a nadhled a všechny vážné momenty nakonec obrátí v úlevný vtip, se kterým se obyvatelé zemí napříč všemi kontinenty nyní dokáží ztotožnit. Ze všeho nejvíce tak film thajského režiséra Sorayose Prapapana připomíná důležitost celosvětové kolektivní zkušenosti, které se s určitým odstupem času můžeme všichni společně zasmát.

Ploty mezi sny a skutečností

Nadějná mladá scenáristka a režisérka Hilke Rönnfeldt, která byla vybrána například mezi účastníky a účastnice Berlinale Talents 2021, se narodila v severním Německu, má dánsko-islandské kořeny, studovala ve Švédsku a nyní působí v Kodani. Hranice národních států tak přirozeně překračovala po celý život a nyní k jedné z nich upíná zvýšenou pozornost. Snímek Fence (2021) neboli Plot se zabývá konkrétním plotem mezi severním Německem a Dánskem, který zde byl vztyčen, aby oddělil nemocná divoká prasata od těch farmářských. Kontroverzní stavba se vkrádá do snů jedné ze dvou hrdinek, které snímek zachycuje. Podivný sen nutí Ebbu přemítat o reálných hranicích, hranicích reality i hranicích ve vztahu s její přítelkyní.

Civilně a velmi přirozeně zachycený vztah střídají snové, temně poetické až symbolické záběry prasat, bláta, plotů a okolní promrzlé krajiny. Celá situace je velmi specifická, a třebaže by snímek rád popisoval obecně platné emoce, mnoho prostoru pro vcítění se do děje během jedenáctiminutové stopáže nedává. Navíc je odvyprávěn ve velmi jemných a nejednoznačných náznacích. Tak jemných, až je za těžko odhadovat, jak silně dokáží na diváka zapůsobit. 

Růžový fašismus jako zmatená reflexe patriarchátu

Potemnělou nejednoznačnost filmu Fence razantně střídá pastelová didaktika Hemale Education(2021). Mladíci v těsných stříbrných slipech, přísné ženy v růžových kostýmcích, jen pár kuliček hrášku denně, kobliha jako ultimátní trest a cvičení, cvičení, cvičení. Vyhrocená vize radikálního matriarchátu mladé norské režisérky Frøydis Fossli Moe ukazuje odpornou převahu jednoho pohlaví nad druhým. Extrémní, absurdní a úmornou. Ve své podstatě však ne nutně nepodobnou té, kterou ženy v reálném světě prožívají běžně, když si pod diktátem ideálu krásy musí dávat pozor na každé kilo a pod náporem sexuálního obtěžování i na každý pohyb. Alespoň to je sdělení, které autorka dle rozhovorů chtěla filmem předat. Výkladových rovin je tu však víc a ani jedna není úplně uspokojivá. Například růžový fašismus operující s širokými úsměvy a rafinovanými tresty působí jako velmi schematická odpověď na často diskutovanou otázku „Jak by to vypadalo, kdyby světu vládly ženy?“

Uprostřed barokního zámečku se v rytmickém střihu opakují stále stejné činnosti a vývojem prochází pouze platonický vztah dvou mladíků, který jediný jim doposud skýtal určitou útěchu. Jeden z nich však nesnesitelný a nesmyslný nápor nevydrží a zhroutí se. Tím upadá do deprimované letargie i ten druhý a postupně chřadne i on.

Nejjasněji tak ze snímku vyvstává, že síla přátelství či lásky je nezměrná a že fašismus v

jakékoliv podobě je špatný. V tomto barevně a kompozičně až fetišisticky vycizelovaném snímku bychom určitě našli i další vrstvy, ale všechny budou podobně povrchní a nepromyšlené. Ve výsledku tak dílo může působit jako lehce nevyspělá pseudo-feministická manýra, která se vyžívá v provokativně sladké estetice, ale hlubší reflexe této problematiky zatím není schopna. 

Drásavý manifest proti útlaku

Žánrovou pestrost pásma potvrzuje zařazení audiovizuálního dílaScum Mutation (2020) od OV (hybridního umělce z Francie), které by mohlo být stejně přirozeně prezentováno i v galerijním prostředí. Experimentální dokumentární animovaný počin plně využívající expresivní jazyk současného umění zpracovává téma posttraumatické stresové poruchy a osobních i kolektivních traumat. Je zoufalým, agresivním i posilujícím výkřikem proti současným formám útlaku. Je skrz na skrz radikálním manifestem proti utrpení těla i duše. Je extrémně nepříjemným útokem na všechny naše smysly. 

Scum Mutation za použití velké škály výrazových prostředků přibližuje téma i samotnou zkušenost s PTSD. Vypjatá audiovizuální koláž přes sebe vrství zvukové záznamy z demonstrací i zatýkání protestujících, v titulcích cituje necitlivé výroky policejních důstojníků i povzbudivé manifesty mnohých myslitelů a myslitelek. Vizuální složka pak chrlí a modifikuje vzdáleně antropomorfní zmutované a umučené tělesné schránky. Kamera si vypůjčuje pohyby i zaměřovače z videoherního prostředí a spolu se stále se stupňujícím noisově-industriálním zvukem zintenzivňuje až fyzickou nesnesitelnost diváckého zážitku. 

Díla pracující s médiem pohyblivého obrazu a tematikou traumatické zkušenosti se v poslední době v galeriích objevují poměrně často, což odpovídá současnému progresivnímu levicovému diskursu, který se snaží (někdy až křečovitě) podobná témata otevírat. Málokteré audiovizuální počiny jsou však tak niterně radikální, naprosto nekompromisní a především drásavě upřímné. A právě díky tomu věřím, že Scum Mutation dokáže diváka (ať už je jeho pozice jakákoliv) skutečně hluboce zasáhnout. 

Křižovatka poslušnosti    

Vizuální vydechnutí přináší následující film finského režiséra Risto-Pekky Bloma The Human Torch (2022), který naopak pracuje s naprostým minimem výrazových prostředků. Statický šestiminutový snímek zachycuje přechod pro chodce uprostřed klidné noci na indiferentním finském maloměstě. Sleduje spořádané místní občany, kterak poslušně čekají, až jim naskočí zelená, i když je silnice úplně prázdná.

Symbolická jednozáběrovka na půdorysu obyčejné křižovatky rozvádí mnohovrstevnatou úvahu o vnímání (nepsaných) pravidel slušného chování a slušného života. Nenápadně ukazuje jejich slepé dodržování, zdravé narušování i úplnou ignoraci. Ale především zhmotňuje frustraci, která přichází, pokud máme pocit, že pravidla neplatí pro všechny stejně. The Human Torch se prostřednictvím vypravěče dotýká tématu soužití imigrantů a původních obyvatel a nastiňuje možný vývoj některých znepokojivých až nesnášenlivých myšlenek. Nakonec se ale může ukázat, že největší nebezpečí a narušení na nás číhá z vlastních řad.

Mezi námi opilými děvčaty

Pásmo zakončuje energický snímek Gym Party (2021), který vychází z tradice kvalitní skandinávské coming-of-age tvorby. Dánská režisérka Sif Lina Lambæk na ploše pětadvaceti minut rozehrává komplexní příběh o dospívání prosycený alkoholem, magickým realismem, úzkostí teenagerů a euforickou párty náladou.

První večírky, první lásky, první zvracení do klína. Dospívání je dost náročná záležitost sama o sobě. Sally navíc všechny ty radosti puberty prožívá ve stínu své alkoholické matky, ve kterou se sveřepě nechce proměnit. Ale zůstat střízlivý v přítomnosti pařících puberťáků je pro patnáctiletou dívku (i pro kohokoliv jiného) nadlidský úkol. A tak se Sally pod nátlakem vysněného kluka a pod náporem levného alkoholu začne ve svou matku skutečně proměňovat. Motiv záměny matky a dcery známý z několika verzí filmu Freaky Friday (Podivný pátek 1976, Freaky Friday 1995 a Mezi námi děvčaty 2003) je zde sice spíše symbolický, ale zato pracuje s mnohem temnějším kontextem, než je jen nespokojenost s vlastním životem. 

Lambæk zde výborně pracuje s mladými herečkami a herci, kteří podávají velmi přirozené výkony, až máte skoro pocit, že jste se na ulepené oblastní diskotéce ocitli s nimi. Kdo naopak herecky pokulhává, je Charlotte Fich. Původně v roli věčně opilé matky a následně v roli poprvé opilé Sally působí na parketu mezi teenagery až příliš krkolomně a jinak kvalitně odvedené filmové práci trochu sundavá body.

Nadhled nebo naivita?

Celosvětová pandemie, problematické vztahy, genderová nerovnost, posttraumatická porucha, porušování pravidel a dopady závislostí. Ale také humor, poetika, sebejistá estetika a upřímný zájem o věc. Disorder Shorts nastavují zrcadlo současnému světu podle vlastních pravidel. Nepředkládají jen generický výčet aktuálních problémů, ale především poměrně přesně mapují způsoby a intenzitu kritiky ve společnosti. Někdo používá humor, jako obranný mechanismus, aby se nezbláznil. Další se introspektivně noří do vlastního vesmíru. Někteří se snaží na problém rafinovaně upozornit, ale moc jim to nejde a spíš někoho omylem urazí. A jiní zoufale křičí a bijí na poplach. Dohromady tak filmy ukazují různé možnosti individuálních i celospolečenských reakcí na krizové situace a zároveň i různé možnosti filmového zpracování. A stejně jako chybuje celá společnost, chybují občas i tvůrci. Každý z nich má ale svůj vlastní úhel pohledu a poctivě a s nadhledem se jej snaží předat. Některým se daří s publikem komunikovat lépe, jiným méně a někdy lze jejich nadhled dokonce chápat spíš jako naivitu a nevyzrálost. Nikoho ale nelze osočit z lenosti či laxnosti. 

Disorder Shorts i celá sekce Focus: Disorder tak ze všeho nejvíc ukazují, že existují tvůrci, kteří se nebojí reagovat na zcela aktuální témata, což například v Čechách ještě do nedávna nebylo zvykem skoro vůbec. Snaha za pochodu reflektovat komplikovanou současnost se cení a občasný přešlap nebo řemeslná nedokonalost se dají lehce odpustit. Dramaturgové festivalu zároveň dokázali, že je možné složit pásmo krátkých filmů o palčivých problémech dneška a nebrat se přitom smrtelně vážně. (Což je poloha, která by například kurátorům současného výtvarného umění docela prospěla.)

DISORDER SHORTS

New Abnormal

Režie: Sorayos Prapapan, 15 min, Thajsko, Jižní Korea, Singapur, 2021

Fence

Režie: Hilke Rönnfeldt, 12 min, Dánsko, 2021

Hemale Education

Režie: Frøydis Fossli Moe, 18 min, Norsko, 2021

Scum Mutation 

Režie: Ov, 10 min, Francie, 2021

The Human Torch

Režie: Risto-Pekka Blom, 6 min, Finsko, 2022

Gym Party

Režie: Sif Lina Lambæk, 26 min, Dánsko, 2021

Lákat ke shlédnutí filmu o nesnášenlivých a nesnesitelných důchodkyních není vskutku snadný úkol. Nenápadný sociálně-antropologický dokument Welcome to Luxor (2022) za to ale stojí. Zkoumá křehký svět expatek usazených v egyptském Luxoru a zachycuje jejich každodenní drobné konflikty. S okolním prostředím, místními návyky, se sebou navzájem a především se sebou samými. Snímek však zároveň otevírá důležitá témata postkolonialismu, sexuálního turismu či násilného importu vlastních představ do jiného prostředí. Postupně tak odkrývá mnohem víc, než jen ordinérní útrapy hašteřivých drben.

Citlivá sonda do světa outsiderů 

Módní trend klobouků z bobří kůže, závody ve slalomu karavanů, minigolfisté či muži, co si hrají s vláčky. Švédská dokumentaristka Malin Skjöld ve své tvorbě často zkoumá jevy a komunity, kterým ostatní tolik pozornosti nevěnují. Podobně jako Werner Herzog nebo fotograf Martin Parr dokáže citlivě zachytit specifika různých marginálních lidských zájmů, aniž by se jim vyloženě vysmívala. Stejně jako Herzog a Parr bude na diváka maximálně lehce potměšile pomrkávat, ale výsledný závěr nechá na něm. Nejinak je tomu v případě Welcome to Luxor. Skjöld zde nechává uštěpačné ženy vyprávět a vyprávět, jednotlivé výpovědi vrství na sebe a přináší rozporuplný a zároveň ucelený pohled na komunitu expatek v současném Egyptě.

Sedíme a pomlouváme ty, které jen sedí a pomlouvají

Welcome to Luxor sleduje několik různých skupin žen. Na první pohled nám může připadat, že je spojuje snad úplně všechno. Pokročilý věk, původ z bohaté západní země, bílá barva kůže, touha strávit stáří ve slunném Egyptě. Ony samy by vám ale nejspíš řekly, že nemůžete být dál od pravdy. Do Luxoru přicházejí z různých důvodů, poměrů i zemí. S rozličným vkusem, vzděláním i představou o trávení volného času. Jedna skupina žen navštěvuje přednášky o starověkých faraonech, jiná zábavný program s diskotékou a Egypťany v kostýmech leprikónů. Jedny se snaží pěnu dní vyplnit navrhováním vlastních šatů, jiné se povalují u bazénu. Všechny si ale neustále na něco stěžují. 

Jedna skupina pomlouvá druhou a sama popírá vlastní slova, z čehož Malin Skjöld nenápadně těží lehce komediální potenciál. Nespokojené promluvy navíc mnohdy slyšíme pouze z voiceoveru a komičnosti tak napomáhá fakt, že někdy ani nevíme, která žena zrovna pomlouvá kterou. Střihová skladba tak působí uvolněně a takřka nahodile, ve skutečnosti ale každá situace precizně navazuje na druhou a postupně buduje předkládaný obraz. 

Bavit se s egyptskými muži? Proč bych to proboha dělala?

Ve chvílích, kdy si přítomné dámy stěžují na místní prostředí, a především tamní obyvatelstvo, získává snímek naléhavější tón a pokládá západnímu světu nepříjemné otázky. Umíme opravdu respektovat jiné kulturní prostředí? Jsme schopni a ochotni porozumět jiným návykům a tradicím? Nebo máme tendenci své vlastní představy násilně importovat kamkoliv? 

Pokud bychom soudili pouze dle chování vyobrazených expatek, museli bychom na výše položené otázky odpovědět spíše negativně. Způsob, jakým komentují především egyptské muže, je až nepříjemný. Povýšené rychlé soudy, despekt a neporozumění. Aniž by byl divák znalý reálií a mohl hodnotit, zda se jejich odsudky zakládají na pravdě či nikoliv, cítí, že se expatky mužům porozumět ani nesnaží a raději si hermeticky chrání vlastní bublinu. Mezi řádky tak můžeme číst hluboko zakořeněné principy automatického odmítání neznámého či jiného, které silně ovlivňují například zvládání migračních krizí. V tomto případě je však situace přesně opačná. Nově příchozími jsou expatky z rozvinutějších zemí, a tak jejich nabubřelé počínání připomíná spíš chování rozpínavých kolonizátorů. 

Takové přirovnání se může zdát přehnané a sám snímek podobně jednoznačný soud nevynáší. Pokud bychom chtěli být v hodnocení mírnější, můžeme se jeho prostřednictvím zamyslet i nad obyčejným masovým turismem. Často se říká, že cestování rozšiřuje obzory a pomáhá v pochopení jiných kultur. Je však otázkou, v jaké míře a zda vůbec k tomu u většiny turistů dochází, pokud dané destinace vnímají jen jako exotický lunapark plný „ušmudlaných domorodců“.

Hořkosladký fenomén sugar mamas 

Ani despekt k místním mužům však ve snímku nevyznívá jednoznačně. Některé z žen si totiž mladé Egypťany pouští k tělu naopak velmi blízko. Film se tak dotýká i tématu ženského sexuálního turismu, o kterém se příliš nemluví. Například Thajsko má kolem mužské sexuální turistiky vybudován takřka samostatný průmysl, ale o výletech žen ze západního světa do Tuniska, Keni nebo právě Egypta za účelem vášnivého dobrodružství se ve veřejném prostoru stále běžně nedoslechnete. Jedním z mála filmových zpracování je výborné celovečerní drama Ráj: Láska (Paradise: Love, 2012) rakouského režiséra Ulricha Seidla, který jej zvládl ukázat mimořádně komplexně. Fenomén tzv. sugar mamas, tedy stárnoucích bohatších žen, které výměnou za sex a něhu finančně podporují mladšího muže z chudší oblasti, může na jednu stranu působit emancipačně, ale v případě nepřiměřeně citové investice může mít velmi nepříjemnou dohru. Jestli do tohoto druhu výměnného obchodu totiž něco nepatří, tak je to pravá láska. 

Welcome to Luxor předkládá několik podobných příběhů také, a to hned ze tří různých úhlů pohledu. Nejméně citlivý je nepřekvapivě ten, který s opovržením vyprávějí pomlouvající drbny. Znechuceně se podivují nad věkovým rozdílem a množstvím vynaložených financí a fungují jako jakési zástupkyně konzervativních názorových proudů. V případě smutného osudu dokonce neváhají přispěchat s obligátním „Copak je blbá? Může si za to sama!“ Na podobné rychlé odsudky a neschopnost empatie k ambivalentním postavám narážíme v poslední době poměrně často. Jedním z příkladů mohou být oběti z dokumentu Podvodník z Tinderu (Tinder Swindler, 2022), které si kvůli svým „zlatokopeckým“ tendencím mnoho soucitu nevysloužily. Současná společnost s kontextem zranitelnosti bohužel stále příliš nepracuje.

V přímé opozici k odmítavým klevetnicím tak stojí upřímná výpověď jedné z expatek, která se zkrátka doopravdy zamilovala a pak musela čelit tvrdé realitě v podobě prázdné peněženky a zlomeného srdce. S nově získaným nadhledem a odstupem času popisuje, že sama nechápe, jak se do podobné situace vůbec dostala. Jaké životní rozpoložení oné disproporční emoci předcházelo, můžeme pouze odtušit.  

Třetí z nabízených pohledů předkládá nejstřízlivější reflexi této problematiky. Jedná se o skupinku žen, které si zkrátka chtějí užít, dokud to jde, ale zároveň si plně uvědomují veškeré výhody i úskalí souvisejících transakcí a ještě ji dokáží s cynickým humorem trefně oglosovat, zatímco se požitkářsky povalují u bazénu. 

Místo posledního odpočinku

Línou atmosféru pomalu plynoucích horkých dní mají zřejmě navozovat také abstraktní prostřihy na různé tekuté barvy, které se efektně rozpouštějí ve vodě. Bez většího rozuzlení významu těchto záběrů však působí právě pouze efektně. Jako by snad tyto abstrakce měly pomoci jinak velmi civilně nasnímanému dokumentu k vyšší umělecké hodnotě.

Trochu nepatřičně působí také příběh archeoložky Francescy vyprávěný hned zkraje filmu. Zákulisní intriky na pozadí archeologického objevu v sobě sice obsahují všudypřítomný konflikt, a navíc úzce souvisí s vyobrazeným prostředím, z vyznění celého filmu však vypadávají, protože  s ostatními motivy příliš nekomunikují. Mohlo jít o snahu představit co nejširší škálu osobností anebo mohl daný příběh režisérku zaujmout natolik, že se jej zkrátka rozhodla do filmu zařadit. V obou případech by však lépe fungoval, kdyby byl zakomponován až v průběhu filmu a ne na jeho samotném začátku.

Příběh Francescy navíc bezprostředně navazuje na úvodní záběr s titulkem zmiňujícím, že Luxor býval slavným místem, kde se nechávali pohřbívat králové, ale nyní se sem jezdí z trochu jiných důvodů. Lakonická narážka pracující s historickým kontextem a významem této metropole by mohla být při změně střihové skladby vytěžena vhodněji. Buďto šlo z kontrastu vykřesat vtip anebo naopak více rozpracovat motiv oddalování stárnutí a strachu ze smrti.

Mikrosvět expatek jako lakmusový papírek západních civilizací

Komplikované vyprávění zmíněné archeoložky je na začátek zkrátka trochu těžkopádné a snímek vás proto naplno vtáhne až po jeho uplynutí. Pak vás ale naštěstí už nepustí. Tomu napomáhá jednak příjemná hodinová stopáž, ale především podivná přitažlivost jednotlivých výpovědí. Na podobném principu dokonce mohou fungovat bulvární média nebo obecná obliba drbů ve společnosti. Elektrizujícímu účinku pomlouvačných historek se někdy nejde ubránit. Jakoukoliv bulvárnost však autorka filmu nijak nezdůrazňuje, a pokud bychom ji v něm přece jenom spatřovali, je to zcela v režii daných protagonistek. 

Lze také ocenit, že snímek není explicitně agitační. Režisérka expatky nekonfrontuje, jejich počínání hlouběji neanalyzuje a ani se je nesnaží našroubovat do vlastního výkladu světa. Nepřidává historický kontext nebo názory odborníků či infografiku s konkrétními daty. „Jen“ pozoruje a pozoruje a veškerou kritiku nechává přirozeně probublávat kolem jednotlivých výpovědí. Díky tomu vzniká mimořádně funkční a přístupná reflexe hned několika problematik najednou.

Malin Skjöld se zaměřila na mikrosvět jedné konkrétní komunity, ale s nebývalou lehkostí se dokázala dotknout mnoha obecných charakterových vad současného světa. Neohleduplnost, nepřizpůsobivost, neochota si navzájem naslouchat a především tendence si neustále na všechno stěžovat, jsou určitě rysy, nad kterými bychom se mohli kdekoli na planetě více zamyslet. 

WELCOME TO LUXOR
Režie: Malin Skjöld

62 min, Švédsko, 2022

dokumentární

Ve svém předchozím textu jsem se detailněji věnoval snímku Haulout sourozenecké dvojice Evgenie a Maxima Arbugaevovoých, prvnímu ze dvou pro mě nejpozoruhodnějších krátkých filmů letošního festivalu Berlinale. Nyní na řadu přichází Sunday Morning Brazilce Bruna Ribeira, který byl za své dílo oceněn prestižním Stříbrným lvem – Cenou poroty sekce Berlinale Shorts.

Dobrodružství uvnitř

Gabriele, mladé černošské klavíristce, se blíží důležité vystoupení, což s sebou přináší řadu pochybností o vlastní dostatečnosti. Zároveň přichází také den prvního výročí smrti její matky. V tomto psychicky vypjatém období vyplouvají na povrch vzpomínky, touhy i nejistoty. Přítomnost se prolíná s minulostí, sny s realitou a Gabriela sedí u klavíru a hraje a hraje…

Z naznačeného obsahu je zjevné, že problémy, kterými se tvůrce zaobírá, nemusí být na první pohled plně patrné, a je tak vyžadována maximální divácká vstřícnost, až spoluúčast. Spíše než odvyprávěním souvislého příběhu je výsledkem citlivý ponor do světa hlavní hrdinky, v rámci něhož se nakonec můžeme dopracovat k vlastní emocionální odezvě. 

Nekonvenční pojetí je patrné okamžitě. Po úvodních titulcích se nestává dominantním smyslem diváka zrak, jak bychom jistě očekávali, nýbrž sluch. Po obligátních zahajovacích logách produkčních společností a názvu filmu, pod kterými již slyšíme diegetické zvuky číhosi zasedání ke klavíru a následné první tóny, nepřichází obraz, ale dalších téměř dvacet vteřin černé, podkreslované hranou skladbou. Hudba bude zastupovat důležitou roli, na její význam jako by bylo tímto upozorňováno. Půjde o neoddělitelnou součást sledovaného světa, což je následně stvrzeno i „vytouženým“ prvním záběrem. Ten trvá téměř tři a půl minuty, z čehož se celé tři jedná o statický celek, zabírající hlavní hrdinku, otočenou k nám zády, hrající na klavír ve svém pokoji. Dostáváme se tak téměř do roviny jakéhosi dokumentárního záznamu, v němž je nám předkládána nepřikrášlená (pro oko nepříliš atraktivní) realita.

Poté, co Gabriela dohrává, přichází „šok“. „Jsi v pořádku?“ ozývá se cizí hlas z prostoru mimo rám. Kdosi byl celou dobu přítomen, hrdinka se otáčí. (S trochou nadsázky lze moment přirovnat k odzbrojujícímu zjevení mrožů v Haulout.) Postupné dávkování informací spolu s pomalým rozjezdem vyprávění a minimalizovanou formou přichystalo půdu pro překvapení. Gabriela vstává a míří k nahému partnerovi ležícímu na gauči; kamera s ní po třech minutách statického záběru švenkuje. Dokud hrála, byla sama ve svém „extatickém“ světě, jakmile však tóny dozněly, je zde prostor i pro ostatní a tuto změnu reflektuje právě i pohyb kamery. Od úvodních vteřin je tak exponován filmový svět především jako nelehce proniknutelný vnitřní – s hudbou spjatý – prostor hlavní hrdinky, na nějž se musí divák poctivě naladit.

Gabriela muži vypráví svůj sen o matce a jejím tichém domě, dále pak upřesňuje, že zítra půjde o den prvního výročí její smrti. Stále jde tedy pravděpodobně o nezacelenou ránu. Zmínka o snu má vzhledem k následnému dění funkci legitimizace „posunutých“ výjevů v rámci vyprávění; nejasnost hranic je ve filmu jakýmsi jednotícím prvkem. Závěrem rozhovoru se dozvídáme i o blížícím se klavírním vystoupení a strachu z neúspěchu. Nad těmito rozdanými kartami – hudba, matka, sen a blížící se koncert (k němuž už v rámci syžetu nedochází) – je následně bez jasného vyznění preludováno; jednotlivé vrstvy, emoce a scény se vrství přes sebe a my se spolu s hrdinkou ocitáme ve zvláštním, subjektivním čase.

Sama se sebou

V další scéně se svět sice vnějškově rozšiřuje, hrdinku sledujeme při výuce klavíru, vyzněním je však opětovné zacyklení do sebe sama a podtržení předchozího. Jednak opakujícím se formálním pojetím – vidíme Gabrielu, dohlížející na hrajícího chlapce, v „plochém“ celku zezadu, tedy obdobně jako v minulém obraze; a následně pak i obsahově – poté, co žák skladbu dokončí, se oba dva podívají mimo rám. Tam byl i tentokrát po celou dobu kdosi přítomen, a sice chlapcova matka, skrz kterou tak dochází k připomenutí zemřelé matky Gabriely. Oproti všem předchozím, často i desítky vteřin trvajícím záběrům, je tento velice krátký, a působí více znakově – zpřítomnění Mateřství.

Následuje noční scéna, v níž hrdinka plave sama v bazénu. Rytmus pokračuje v proměně – i toto dění sledujeme v krátkém záběru, a můžeme tak nabývat tušení přelomu v celkově konvenčnější vyprávění. Jako by čas mimo hru na klavír plynul „normálně“. Ribeiro však tentokrát diváka znejišťuje jiným, nečekaným způsobem: Hrdinka vylézá z vody a hledí kamsi na druhou stranu bazénu. Následuje její hlediskový záběr, v němž vidíme záhadnou černošku s pohledem upřeným jejím směrem. To vše za doprovodu nediegetického hučivého zvuku, který spolu se záhadností výjevu generuje hororové pnutí (obdobně jako v Haulout před zjevením mrožů). Tajemná žena už se navíc nikdy znovu neobjeví. Divák zůstává sám se svou nejistotou a musí si klást otázky po smyslu viděného. Šlo o představu? Má žena cokoliv společného se zemřelou matkou? Záhrobní atmosféra výjevu by tomu odpovídala.

Rozostřenost vyprávění je následně umocněna prolínačkou (umožňující trochu staromilsky interpretovat následné dění jako sen) a přechodem do ještě nejasnější scény. Jsme v potemnělé místnosti, kde Gabriela zasedá ke klavíru a začíná hrát. Záběr je – jak jinak než – dlouhý, mající přes tři minuty a statický. Poté, co hrdinka dohrává, přichází její pohled mimo rám. Postup z reality se opakuje i ve snu. Tentokrát byla přítomná starší černošská dáma (jiná než ve scéně předchozí), která se bez sebemenší reakce s přísným pohledem zvedá a opouští sál. Ostatní židle jsou prázdné.

Doplňme si sami

Vzhledem k informacím, které (ne)máme k dispozici, nám ani tentokrát nezbývá než se pokusit vniknout do scény rozumově a přijít s vlastní interpretací. Jde o hrdinčinu ve snu zhmotněnou úzkost z blížícího se vystoupení? Je žena, která opustila místnost, její matka, jíž se Gabriela nikdy nemohla zavděčit, ačkoliv bylo její hraní dokonalé (tak jako nám právě předvedla)? Přivedla ji ke hraní matka? Věnuje se hudbě kvůli ní, myslí na ni u klavíru pokaždé, i když je už rok po smrti? Zatleskala jí matka někdy?

Zaplňování prázdných míst má za následek větší divácký ponor – samozřejmě za předpokladu, že na danou hru přistoupíme. Ne všichni budou mít o podobný proces zájem. Touto neustálou nutností doplňovat a interpretovat, neboť nic jiného nám nezbývá (nejedná se o dílo, které by uchvátilo nablýskaným zevnějškem či akčností děje), se pak chtě nechtě stáváme součástí dění, ocitáme se v Gabrielině kůži.

Druhý den – na výročí matčiny smrti – přijíždí hrdinka do klidného přímořského městečka. Po procházce ulicemi přichází k jednomu z domů, bere klíče z květináče, odemyká a vstupuje. Prochází prostorem, po chvíli se zastavuje a kouká do další z místností. V následném hlediskovém záběru vidíme u stolku malou holčičku, která už se po zbytek stopáže znovu neobjeví. Jedná se o rodný dům, který byl zmíněn v úvodu jako součást snu? Je holčičkou sama Gabriela? 

Hrdinka pak přichází ke starým klávesám a začíná hrát. Oproti předchozímu statickému snímání v širších záběrech sledujeme nyní detail její tváře. Prožitek a bytí ve svém vlastním světě proto tentokrát působí naléhavěji. Když hrdinka končí, na základě předchozích zkušeností očekáváme, že i zde bude kdosi vyčkávat mimo rám. Gabriela poslouchá doznívající tóny a zahledí se vzhůru do světla, dopadajícího na její tvář oknem. Dívá se do nebes na matku? Zvládne ono velké blížící se vystoupení bez její podpory? Zatímco scéna „noční můry“ s přísnou ženou, odcházející ze sálu, naznačovala možnou nezdravost vztahu, z posledního záběru sálá spíše smířlivost, vděk a pozitivní emoce.

Film na žádnou z otázek neodpovídá, je otevřeným tvarem provokujícím diváka k zamyšlení. Vzhledem k tomuto téměř matematicky působícímu motivu (dlouhé hraní a následné odkouknutí mimo rám) může Sunday Morning fungovat i jako jakýsi prázdný vzorec k dosazení vlastních hodnot, čímž dá připomenout např. filmy Roberta Bressona. Hudba může s matčiným odchodem souviset na mnoho způsobů. Neuspokojivost, co se nakládání s informacemi týká, je tak trochu paradoxně největší předností snímku, neboť diváka „zapojuje do hry“, nutí ho vstoupit do hrdinčina stavu na pomezí reality a snu, a probouzí tak i jeho vlastní empatii.

Styčné plochy s Haulout

Skrze „close-reading“ obou – značně odlišných – kraťasů, které mě na letošním Berlinale zaujaly nejvíce, jsem byl schopen odhalit styčné plochy, čímž (pro sebe) zároveň odkrývám i důvody vlastní fascinace. Mimo konkrétních podobností v textu již zmíněných (moment překvapení, hororový výjev umocňující subjektivní prožitek hlavní postavy), můžeme dále mluvit i o pomalém temporytmu, postupném a ne vždy uspokojivém dávkování informací či o dokumentárních pasážích (zde objektivně zaznamenané hraní celých skladeb). Toto vše však směřuje k ústřednímu bodu obou filmů – k hlavní postavě a především k umožnění soustředěného ponoru do její situace.

Co se týká Haulout, jde o ponor více „primární“, založený na všeobecně srozumitelných prožitcích (izolovanost, základní lidské potřeby), u Sunday Morning musíme pracovat jaksi naopak, mnohé si domýšlíme, pátráme po dění za obrazy a z nejasných rozumových stimulů konstruujeme mozaiku hrdinčina stavu. Intenzivním zaměřením na jednu hlavní postavu jsou nám ale v obou případech zprostředkovány silné emoce, ať už skrze přímo viděné nebo vlastní empatii. Pro tuto schopnost nenechat diváka chladným jsou v mých očích obě díla krátkými velkofilmy.

Z krátkých filmů uvedených v únoru na berlínském festivalu v sekci Berlinale Shorts považuji za nejpozoruhodnější dvě zdánlivě nesourodá díla. Dokument Haulout, zprostředkovávající podoby výzkumu na Sibiři, od sourozenců Evgenie a Maxima Arbugaevových, a Cenou poroty vyznamenané psychologické drama Sunday Morning režiséra Bruna Ribeira, jemuž se věnuji samostatně v jiném textu. 

Dobrodružství v čukotské pustině

Sourozenci a režiséři Evgenia s Maximem Arbugaevovi, tvůrci dokumentu Haulout, původně pocházejí z Tiksi, malého jakutského městečka o 5000 obyvatelích, nacházejícím se vzdušnou čarou přes 4300 kilometrů od Moskvy v oblasti ruské Arktidy, tedy na území severně od polárního kruhu. Na takovém území se pak rozkládá i část poloostrova Čukotka, jež je dějištěm jejich prvního společně natočeného snímku. 

Spjatost s prostředím je z díla zřejmá a i díky ní je výsledek divácky atraktivní. Arbugaevovi, vědomi si exotiky, jež rodná oblast skýtá, totiž zprostředkovávají nevídané přírodní výjevy v dramaturgicky promyšlené struktuře, blížící se spíše narativnímu vyprávění, jaké známe z hraných filmů. To se týká především budování napětí a diváckého očekávání skrze postupné dávkování informací, navozování identifikace s blíže nespecifikovaným hlavním hrdinou a v neposlední řadě i závěrečné „pointy“, která retrospektivně ovlivní vše do té doby viděné.

Snímek také sází na silný moment překvapení, což je pro dokument poměrně atypické. Tuto skutečnost tvůrci při odhlédnutí od samotné stavby díla umocňují i tím, že o obsahu předem neprozrazují víc než naprosté minimum informací, ať už jde o plakát, propagační fotografie, trailer či skromně znějící synopsi: V pusté oblasti ruské Arktidy vyčkává v chatě muž, aby mohl pozorovat přírodní událost, která se zde každý rok odehrává. Oteplování oceánů si však vybírá svou daň. 

Bohužel, bez vyzrazení onoho překvapení nelze o filmu cokoliv komplexnějšího napsat, dovolím si zde tudíž trochu paradoxně od následujících řádků odradit a všemi deseti doporučím Haulout nejprve zhlédnout. 

Dokument, či hraný film?

Ocitáme se na místě, kam člověk nepatří: pobřeží bez vegetace, rezavý vrak vyvržené lodi, sychravo, skučící vítr a hlasitý šum ledového moře. Intenzivní atmosféra nehostinného místa, které je uvedeno titulkem Čukotka, sibiřská Arktida. Zpoza vraku se pak náhle objeví člověk. Ve velkých celcích působí oproti obklopující přírodě nepatrně; to se následně ukáže jako předzvěst hlavního tématu filmu, tvor versus příroda.

Neznámý muž zpočátku putuje nehostinným prostředím bez zjevného cíle. Do rekordéru si následně poznamenává: „7. září. Hustá mlha, zatím je nevidím.“ Na první pohled nenápadný moment okamžitě vzbuzuje vzhledem k dosavadnímu (ne)dění silná divácká očekávání. Koho muž vyhlíží? Jde o klasický vypravěčský háček, podněcující zájem o to, co má přijít. Vezmeme-li navíc v potaz skutečnost, že téměř všechny záběry jsou bezchybně komponované (režírované), vzniká dojem hraného filmu. 

Přestože dokumentární žánr již dávno překročil předsudek reportážního tvaru plného mluvících hlav, v případě Haulout je velice složité definovat hranice. Nejasnost je mimo zmíněnou preciznost vizuální stránky způsobena i specifickým nakládáním s hrdinou. Ten není portrétovanou osobou, ani průvodcovskou autoritou předkládající informace. Je jakýmsi osamělým romantikem, který bloudí sibiřskou pustinou, kohosi vyhlíží a ukrývá se před nevlídnými podmínkami ve staré ošlehané chatě uprostřed ničeho. S jakožto jedinou (lidskou) postavou s ním tak situaci můžeme od prvních vteřin automaticky spoluprožívat.

Sám se sto tisíci

Zlom v dění přichází po páté minutě (která poměrově přibližně odpovídá obvyklému bodu obratu u filmů s celovečerní stopáží). Muž se v noci probouzí za zlověstných, těžko identifikovatelných zvuků zvenčí, vstává z postele a rozchází se k východu. Ruční kamera je rázem dynamická a kontrastuje s dosavadním dojmem statičnosti, čímž je ve spolupůsobení se zmiňovaným háčkem šponováno napětí na maximum, téměř jako v žánrové kinematografii. Průchod chatou se odehrává v reálném čase, střih absentuje a kvůli tmě nemáme možnost zorientovat se v prostředí, což ztotožnění s hrdinou umocňuje. Pak konečně přichází onen ohromující-překvapivý výjev: skrze jeden z vchodů vidíme spolu s hrdinou nekonečný zástup řvoucích šavlozubých mrožů, obklopujících stavení.

Výjimečnost následujícího, dvě minuty trvajícího záběru spočívá v maximálním naplnění (překonání) očekávání; budované napětí se přetavuje v odzbrojující výjev. Na intenzitě zároveň nabírá i ono šrotování, co se sledovaného tvaru týče. Údernost dokumentární „objektivity“ dané chvíle je totiž pečlivě přichystána stylizovanou formou. Například mroží řev byl jistě slyšet od prvního momentu přiblížení k chatě, ve filmu je však jasněji rozpoznatelný, až když zvířata z bezprostřední blízkosti spatříme na vlastní oči; do té doby jde spíše o jakýsi hororový (ne)diegetický sound design.

Tímto momentem současně získáváme více informací o našem „tajemném“ hrdinovi. Zvířecího obklíčení se neděsí, naopak se s fascinací v očích přibližuje na dosah ruky. Jde tedy o člověka se situací obeznámeného, který se rozhodl v hnízdišti mrožů bádat. Tento poznatek může znít poněkud banálně, pravdou však je, že film samotný hrdinovo pozadí jakkoliv neexponuje. Principem průběžného dávkování informací funkčně udržuje pozornost.

Následujícího dne pak přichází další nezapomenutelný obraz. Záběr z dronu, který prostředí okolo chaty snímá z dostatečné výšky, aby bylo možné vidět co nejvíce z mrožího tažení; to vše za podkresu mužova komentáře do rekordéru, nyní (konečně) plnícího funkci pomyslného vypravěčova voice-overu. „Pobřeží je plné. Okolo 95 000 mrožů. Dalších 6 000 ve vodě. Moře je úplně bez ledu.“ V těchto momentech tvar nabývá na dokumentárnosti.

Ta je však vzápětí opět narušena, když se film místo rozvíjení informací uchyluje k zobrazování „mrtvého času“. Muž ze starých vajglů, uchovávaných ve velké skleněné nádobě, doluje zbytky tabáku a balí z nich novou cigaretu. Nepřerušovaný záběr trvá téměř minutu, přestože jasnější sdělení absentuje; funguje proto opět spíše identifikačně, spoluprožíváme nudu, čas, kdy není co dělat, vyčkávání, zatímco obklopující hordy mrožů řvou za okny. Takové momenty jsou v druhé polovině stopáže stále častější (muž spí, večeří), a na mysl se tak znovu vkrádá otázka po tom, co vlastně sledujeme.

Problém nás všech

Zvířata jsou rázem v druhém plánu a cítíme spíše mužovu osamělost. V jiném momentě nám zase jeho namodralá kůže ve tváři přibližuje jistě extrémní teplotní podmínky. Dochází tak k obohacení „rozumové“ identifikace (jediný člověk ve filmu, „hlediskový záběr“ z dalekohledu, voice-over nahrávky) jakousi prvotně-lidskou identifikací na univerzálně srozumitelné úrovni základních prožitků (zima, nuda, hlad, samota). Modř mužovy tváře je navíc doprovázena stékající slzou – možná je na vině vítr, možná smutek nad stavem planety. Globální oteplování má totiž za důsledek i úbytek ledu na daném území, putující mroži si tak nemohou odpočinout na krách a na pevninu často doputují v zoufalém stavu. Vyplašení si pak způsobují četná zranění, někteří dokonce umírají. 

Po důsledně navozeném ztotožnění s člověkem přichází nečekaná identifikace i se zvířaty. Muž spí na posteli a kamera v detailu sleduje jeho složené ruce, ze kterých je poté střiženo na obdobně složené ploutve mrožů; výsledným dojmem je jakási vzájemnost. Podobně řešena je také jedna z dalších scén, v níž hrdina nachází uvnitř chaty osamocené mládě. Oba tvorové po sobě pokukují, přičemž kamera jejich setkání zabírá v duchu naprosté rovnocennosti formou záběr-protizáběr. S tímto zdůrazňováním sounáležitosti skrze záběrování jako by přicházelo sdělení, že globální oteplování je přeci problémem všech bytostí na planetě. Zármutek nad situací je následně zintenzivňován zkoumáním uhynulých jedinců, zanechaných na břehu poté, co stotisícová masa území opouští. O jiném osamoceném mláděti je zase hrdinou mluveno „lidskou terminologií“ jako o sirotkovi. 

Dokumentární tečka

Chatu závěrem přikrývá sníh a stejně jako z území odtáhla zvířata, odchází nakonec i muž. Díky občasnému zvukovému zpřítomnění jeho záznamů tušíme, že pobyt trval přibližně dva měsíce. Hrdina jde krajinou, míjí mrtvá mroží těla, později osamí. Obdobně jako Haulout začal, tak i končí. Člověk ve velkém celku prochází krajinou. Malý tvor (tvorové) versus mocná příroda. 

Přes obraz je následně vložen text, pomyslná dokumentární tečka, sdělující důležité skutečnosti o právě zhlédnutém. Bezejmenným hrdinou byl Maxim Chakilev, mořský biolog, dlouhá léta studující migraci mrožů. Obrovské počty přítomných zvířat jsou pak negativním důsledkem měnícího se klimatu. Absence ledu nutí mrože zdržovat se delší čas na pevnině, kde si jsou vzájemně nebezpeční. Roku 2020, kdy byl materiál natáčen, jich na místě zůstalo přes 600 zemřelých – doposud nejvyšší zaznamenané číslo. Film, který celou dobu kladl důraz na čistě filmové vyprávění, sdělující vše potřebné silou obrazů, tak závěrem v apelativním duchu udeří i objektivními fakty, čímž emocionální účinek ještě umocňuje.

Sourozenci Arbugaevovi předložili divákům nekonvenční tvar, využívající prostředků typických pro narativní kinematografii (specifické navozování identifikace, budování napětí, promyšlená a významotvorná filmová řeč), který může připomínat např. dokumentární tvorbu Wernera Herzoga. Diváky nezahlcují přívalem informací; emoce přicházejí skrze působivost obrazů a ztotožnění s hrdinou, hlubokým ponorem do jeho situace. Úchvatnost přírodního jevu je zužitkována k poukázání na jednu z největších hrozeb současnosti, a výsledek tak s člověkem zůstává dlouho po zhlédnutí. Pro své zpracování a téma může film slavit úspěch na environmentální konferenci, stejně jako u diváků hrané tvorby. 

Dystopické zobrazenie brazílskej spoločnosti nemá veľmi ďaleko od žitej súčasnej reality. Maskovaný pouličný gang zložený z mladých fanatičiek napadá vo filme Medusa iné ženy.

Obeťami útokov sa stávajú ženy, ktoré sa podľa ich presvedčenia vydali nesprávnym smerom, cestou hriechu a nemravného života. Svoje vyhliadnuté obete nasledujú v temných, nočných uličkách, nebránia sa fyzickému násiliu a nakoniec ich vždy donútia k verejnému priznaniu svojich hriechov natočením a zverejnením videa na sociálnych sieťach.  

Druhý celovečerný film režisérky Anity Rocha Da Silveira sa pohráva so žánrami. Mieša horor s neónovým muzikálom a satirickou komédiou, ktorá miestami prechádza až do paródie. Úmerne je tomu prispôsobené aj herectvo hlavných protagonistiek, ktoré by za iných okolností pôsobilo prehnane a neprirodzene. V Meduse sa im však darí vypointovať bizár svojich životov, ktorý je na prvý pohľad úsmevný, avšak na konci má trpkú príchuť reality. Každý, kto má aspoň nejaké povedomie o súčasnej spoločensko – politickej situácii v Brazílii, ktorá sa pod vládou prezidenta Jaira Bolsonara stupňuje, vie, že to, čo Rocha Da Silveira vo svojom filme zobrazuje sa v najväčšej krajine Južnej Ameriky, už deje a napätie sa zvyšuje. 

Kto je Medúza?

Názov filmu vychádza z inšpirácie gréckou mytológiou. Medzi Medúzou a Poseidonom malo dôjsť k sexuálnemu styku. Na základe toho sa Aténa rozhodla potrestať Medúzu za stratu jej čistoty a to aj napriek tomu, že zo strany Medúzy zrejme nešlo o dobrovoľný akt. K tomu však Aténa neprihliadala a premenila ju na príšeru s hadmi namiesto vlasov a každý, kto sa jej pozrel do očí skamenel. Medusa mala svetovú premiéru v sekcii Quinzaine des Réalisateurs na festivale v Cannes v roku 2021 a je aktuálne dostupný na platforme HBO Max. 

Dvadsaťjedenročná Mariana je členkou náboženského zoskupenia a rovnako aj členkou gangu, ktorý vznikol na pôdoryse tohto kultu. Žije v povrchnom, umelom svete, ktorý sa snaží prezentovať ako ten najčistejší a najdokonalejší. Mariana nespochybňuje nariadenia, ktorými sa riadi a je tak plne oddanou veriacou. Pokorne prijíma aj to, že po tom, ako ju napadne žena, ktorú spolu s gangom prenasledujú, prichádza o prácu v ambulancii plastickej chirurgie. Dôvodom je totiž práve zranenie, ktoré má Mariana na tvári, a ktoré vytvára zlú vizitku pre ambulanciu. Nie je to teda len okruh fanaticky veriacich, kto je v svete, tak ako ho zobrazuje Rocha Da Silveira, prehliadajúci skutočné problémy a kto stavia na piedestál pomyselnú reprezentáciu nad tým, čo sa v spoločnosti a v ľuďoch naozaj odohráva. 

Mariana sa v snahe nájsť herečku Melissu, ktorá po napadnutí pred niekoľkými desiatkami rokov ostala v kóme a ktorá sa stala svojim spôsobom urbárnou legendou, zamestná v liečebni dlhodobo chorých pacientov v kóme. Tam sa zoznámi s kolegom, ktorý reprezentuje umiernenú stranu spoločenského spektra a jazykom Mariany a jej kamarátok, ju zvádza na scestie. Mariana podľahne túžbe a príťažlivosti a pozvoľna začína nazerať na svoj život z iného uhla pohľadu. Dostáva sa do konfliktu s najlepšou kamarátkou Michele, ktorá sa vo svojom živote tiež dostala na pomyselnú križovatku a začína si uvedomovať, že život podriadený mužovi, ktorý je síce ukážkovým veriacim, avšak fyzické násilie, ktoré pácha na Michele mu nie je cudzie.

V závere filmu dochádza k prekvapivej revolte a fyzickému stretu medzi ženskými a mužskými nasledovníkmi kultu pastora Guilherma. Krik, ktorý je často v spoločnosti pripisovaný ženskej hystérii pôsobí v posledných minútach Medusy ako akt vyslobodenia, vymanenia sa zo stereotypu a mizogýnie, ktorá ich obklopovala. Ich pohyb v spojitosti s krikom vyjadruje zdesenie, stáva sa z neho nástroj na prezentovanie vlastnej hodnoty a sily. 

Priznané inšpirácie hororovými filmami

Anita Rocha da Silveira sa netají tým, že ju pri vzniku filmu Medusa inšpirovali hlavne horory režisérov Brian de Palma a Daria Argenta. Zmieňuje konkrétne tituly ako Carrie (1976) a Suspiria (1977), ktorá sa stala hlavným inšpiračným zdrojom režisérky. Zmieňuje však aj Davida Lyncha. Medusa tak osciluje medzi inšpiračnými zdrojmi a ženskou výpoveďou o stave súčasnej brazílskej spoločnosti. Film má blízko aj nedávnemu brazílskemu festivalovému hitu Bacurau (r. Kleber Mendonça Filho, Juliano Dornelles, Cena poroty na MFF v Cannes 2019). Spája ich zobrazenie neútešnej budúcnosti, ktorá sa prelína so súčasnosťou a používa, aspoň v európskej kinematografii, nezvyklý obrazový jazyk a dejovú líniu. Bacurau je však vo svojom vyznení výraznejší a originálnejší než Medusa. Tematicky a vizuálne, napríklad štylisticky príznačným využívaním neónových svetiel má však film dosť blízko k snímke Boží láska (r. Gabriel Mascaro, 2019). Rozdiel medzi týmito filmami je hlavne v tom, že Medusa sa podľa slov režisérky odohráva v paralelnom vesmíre prítomnosti, tak dej Boží lásky je zasadený do roku 2027. Z tohto pohľadu by Medusa mohla byť predzvesťou Boží lásky v zobrazení prípravy na transformáciu spoločnosti v mene Ježiša. Obidva filmy však spája protest proti kresťanskému fanatizmu a politiky, ktorú aktuálne reprezentuje Jair Bolsonaro.

Medusa pracuje s mnohými znakmi a metaforami, prináša myšlienky, ktoré nie sú nové, ale v tejto zhustenej 127 minútovej podobe a v kontexte doby svojho vzniku, vytvárajú obraz súčasnej Brazílie, o ktorom sa  u nás hovorí len okrajovo. Nie je to však film, ktorý by zobrazoval a pomenúval len lokálne brazílske témy, javy a problémy. Momentálna situácia na Slovensku je toho príkladom. Spojenie fanatizmu s tzv. tradičnými kresťanskými hodnotami a nacionalizmom eskaluje do takých rozmerov, kde príslušníci samozvaného „holubičieho národa“ fyzicky napádajú a vraždia ľudí, ktorí sa na základe týchto ideológií stávajú nepriateľmi a narušujú spokojný život v „našej“ krajine. Hlavné zdelenie filmu Medusa sa tak stáva univerzálnym naprieč kontinenatami a historickou skúsenosťou lebo pomyselné ohrozenie tradičných hodnôt a spôsobu života je aktuálne takmer všade.

Mezinárodní filmový festival ELBE DOCK přivítá pokračování veřejných seminářů a přednášek s názvem Audiovizuální sauna projektu Kritický pařník. Jedná se o Semaine de la Critique počesku - ve festivalové zkratce TroGoBer.

Tři naši studenti umělecké kritiky: Tereza Bonaventurová, Radka Hoffmanová a Vojtěch Novotný pod vedením zkušeného filmového kritika Pavla Sladkého vybrali celkem 16 filmů ze tří světových festivalů: V norském Tromsu, švédském Göteborgu a německém Berlíně v roce 2022. Osobně je navštívili společně s projektovým manažerem Filipem Kršiakem a v první fázi vybrali shortlist celkem 30 filmů. Z nich pak oslovili, vyjednali a získali 16 z nich, ke kterým připravili anotace, odborné úvody a sepíší a zveřejní umělecké kritiky v rámci tohoto roku.

PROGRAM:

The Beta Test

#hraný film

Kino Kavalírka, PRAHA

Pátek 13. 5. 2022 - 22:15

Délka trvání: 94 min
 
původní název: The Beta Test
režie: Jim Cummings, PJ McCabe
země: USA, Velká Británie
rok: 2021
délka: 91 min
jazyk: anglicky + anglické titulky
 
Fialová obálka s tajemnou pozvánkou k nezávaznému sexu ve schránce hollywoodského agenta stačí k naprostému narušení jeho „dokonalého“ života. Šest týdnů před svatbou se dostává do frenetického víru pátrání a losangeleských konspirací a s každou další indicií se neuroticky řítí k naprostému šílenství. Jim Cummings se v tomto vzrušujícím satiro-dramedy-horor-thrilleru noří do prohnilých útrob současného Hollywoodu a coby novodobý Woody Allen na ketaminu povyšuje neuroticko-excentrické herectví na zcela novou úroveň.
 ______

My Night

#hraný film

Kino Kavalírka, PRAHA

Sobota 14. 5. 2022 - 22:15

Délka trvání: 87 min
 
původní název: Ma nuit
režie: Antoinette Boulat
země: Francie, Belgie
rok: 2021
délka: 87 min
jazyk: francouzsky + anglické titulky
 
Celovečerní debut francouzské režisérky Antoinette Boulat zachycuje průběh jedné letní pařížské noci. Osmnáctiletá Marion odchází na výročí úmrtí své sestry z domu s jasným cílem – na nic nemyslet. To se jí bohužel příliš nedaří, i přes poflakování s kamarády je myslí stále kdesi jinde. Na své cestě nocí následně potkává svobodomyslného Alexe. Ten se stává průvodcem do dalšího dne, když Marion nabídne tolik potřebný pocit stability.
 
____

Berlinale Shorts

Kino Kavalírka, PRAHA
Neděle 15. 5. 2022 - 20:00
délka trvání: 66 min

Haulout (2022, r. Evgenia Arbugaeva & Maxim Arbugaev)
Haulout, sledující výzkumníka na území Ruské Arktidy, diváky nadchne silou a opojností svých záběrů.
 
Starfuckers (2022, r. Antonio Marziale)
Z provokativních Starfuckers dýchne temnota odvrácené strany Hollywoodu.
 
Sunday Morning (2022, r. Bruno Ribeiro)
A na závěr citlivé drama Sunday Morning, vyznamenané cenou berlínské poroty, které zapůsobí pečlivým vyobrazením rozostřeného světa mladé klavíristky.
____

Never Rarely Sometimes Always

Kino Kavalírka, PRAHA

Neděle 15. 5. 2022 22:00

délka trvání: 101 min
 
původní název: Never Rarely Sometimes Always
režie: Eliza Hittman
země: USA, Velká Británie
rok: 2020
délka: 100 min
jazyk: anglicky + české titulky
 
Teenagerka Autumn podniká za doprovodu své sestřenice Skylar tajnou výpravu z Pensylvánie do New Yorku. Nejedná se však o žádný bezstarostný výlet, Autumn nemíří za zábavou, nýbrž za dostupnou a legální interrupcí. Komplikace pak na sebe nenechávají dlouho čekat. Americká režisérka Eliza Hittman ve svém díle, oceněném velkou cenou poroty na festivalu Berlinale, zdůrazňuje hodnotu odvahy, soucitu a přátelství.

___

Zero Fucks Given

#hraný film

Kino Hraničář, ÚSTÍ NAD LABEM

Středa 18. 5. 2022 - 19:00

Délka trvání : 115 min
 
původní název: Rien à foutre
režie: Julie Lecoustre, Emmanuel Marre
země: Francie, Belgie
rok: 2021
délka: 115 min
jazyk: anglicky, francouzsky + anglické titulky
 
Cassandra, mladá letuška v nízkonákladové letecké společnosti, tráví své dny prací, večírky v cílových destinacích a bezcílnou komunikací na Tinderu. Na rozdíl od svých kolegyň netouží po kariérním růstu a ničemu ve svém životě nepřikládá přílišnou důležitost. Zero Fucks Given debutující režisérské dvojice Julie Lecoustre a Emmanuela Marreho je citlivou studií charakteru v kontextu prostředí nedostatečně ohodnocené práce ve velké korporaci.
__

Medusa

#hraný film

Kino Hraničář, Ústí nad Labem

Středa 18. 5. 2022 - 21:15

Délka trvání: 127 min
 
původní název: Medusa
režie: Anita Rocha da Silveira
země: Brazílie
rok: 2021
délka: 127 min
jazyk: portugalsky + anglické titulky
 
Eklektický mix žánrů v neonových odstínech. V ulicích neznámého brazilského města dochází k pravidelným útokům na ženské obyvatelstvo. Gang v bílých maskách využívá ve jménu evangelizace fyzického násilí a nutí napadené ženy k doznání hříchů. Jednoho dne se však na scestí ocitá i Mariana, oddaná členka gangu. Medusa svižně proplouvá mezi hororem, muzikálem a parodií v dystopickém prostředí, které nemá od skutečné brazilské současnosti zase tolik daleko.

___

Welcome to Luxor

#dokumentární film

Kino Hraničář, Ústí nad Labem

Čtvrtek 19. 5. 2022 - 11:30

Délka trvání: 62 min
 
původní název: Welcome to Luxor
režie: Malin Skjöld
země: Švédsko
rok: 2022
délka: 62 min
jazyk: anglicky + anglické titulky
 
Nenápadný sociálně-antropologický experiment zkoumá křehký svět expatek usazených v egyptském Luxoru a zachycuje jejich každodenní drobné konflikty. S okolním prostředím, místními návyky, se sebou navzájem a především se sebou samými. Neustálé štěbetání pavlačových drben však zároveň odkrývá obecnější a důležitá témata kulturní apropriace a násilného importu vlastních představ do jiného prostředí.
 __

The Island

#animovaný film

Kino Hraničář, Ústí nad Labem

Čtvrtek 19. 5. 2022 - 17:30

Délka trvání: 85 min
 
původní název: The Island
režie: Anca Damian
země: Rumunsko, Belgie, Francie
rok: 2021
délka: 85 min
jazyk: anglicky
 
Pestrobarevný animovaný muzikál The Island ukazuje, jak by asi vypadala psychedelická halucinace Robinsona Crusoe, pokud by to byl stárnoucí hipster s kompulzivní potřebou pomáhat tonoucím uprchlíkům. Surrealistická jízda plná symbolismu, repetetivních rýmů a pop-kulturních odkazů vás vezme na vesele imaginativní výpravu za těmi nejhoršími problémy současného světa.
 __

Disorder Shorts

GEH8
Sobota 21. 5. 2022 - 16:00
Délka trvání: 81 min

New Abnormal (2021, dir. Sorayos Prapapan)
Znuděný mladík v kostýmu ledního medvěda při kontrole teploty v metru. Úředníci ve skafandrech nahánějící muže bez domova před opuštěnou tovární halou. Vodní děla zastrašující demonstranty a obří gumové kačenky. Běžné výjevy z abnormálního života. Režisér Sorayos Prapapan ve svém krátkém filmu New Abnormal kriticky i s humorem zkoumá thajskou reakci na celosvětovou pandemii koronaviru.
 
Fence (2021, r. Hilke Rönnfeldt)
Kontroverzní plot mezi Dánskem a Německem, oddělující prasata na farmách od divokých prasat přenášejících viry, se Ebbě vkrádá do snů a nutí ji přetřásat jak hranice reálné, tak i hranice reality a dokonce i vlastní vztah s přítelkyní.
 
Hemale Education (2021, dir. Frøydis Fossli Moe)
Mladíci v těsných stříbrných slipech, přísné ženy v růžových kostýmcích. Jen pár kuliček hrášku denně, kobliha jako ultimátní trest a cvičení, cvičení, cvičení. Vyhrocená vize radikálního matriarchátu norské režisérky Frøydis Fossli Moe ukazuje odpornou převahu jednoho pohlaví nad druhým. Extrémní, absurdní a úmornou. Ne však nutně nepodobnou té, kterou ženy v reálném světě prožívají běžně.
 
Scum Mutation (2021, dir. Ov)
Experimentální animovaný snímek plně využívající expresivní jazyk současného umění zpracovává téma posttraumatické stresové poruchy a osobních i kolektivních traumat. Je zoufalým, agresivním i posilujícím výkřikem proti současným formám útlaku.
 
Gym Party (2021, dir. Sif Lina Lambæk)
První večírky, první lásky, první zvracení do klína. Dospívání je dost náročná záležitost sama o sobě. Sally navíc všechny tyto radosti puberty prožívá ve stínu své alkoholické matky, ve kterou se sveřepě nechce proměnit. Dánský snímek Gym Party přináší komplexní, alkoholem nabitý příběh o dospívání prosycený magickým realismem, úzkostí teenagerů a euforickou párty náladou.

___

Klondike

#hraný film
GEH8
Sobota 21. 5. 2022 - 18:00
Délka trvání: 100 min
 
původní název: Klondike
režie: Maryna Horbač
země: Ukrajina, Turecko
rok: 2022
délka: 100 min
jazyk: ukrajinsky + anglické titulky
 
Manželé Irka a Tolik, očekávající brzký příchod potomka, žijí v Doněcké oblasti na východě Ukrajiny. Je červenec 2014 a na nedaleké hranici s Ruskem probíhají boje. Pár by se válčením nejraději zabýval co nejméně, zbloudilá střela však zasáhne jejich dům a strhne jednu ze zdí. Tím se odkrývá pohled na okolní krajinu, která se postupně stává válečným dějištěm. Režisérka Maryna Horbač umně propojuje osobní a politickou rovinu příběhu, a dává tak vzniknout intenzivní podívané, která vzhledem k současnému dění nabývá na naléhavost.

 .

.

. 

 
TroGoBer – výběr z festivalů: norský Tromsø IFF, švédský Göteborg FF a německé Berlinale
 
Projekce probíhá v rámci projektu Kritický pařník. Projekt byl podpořen Fondy EHP a Norska.

Jak se dělá festival? Položil si otázku jeden z účastníků workshopu Aleš Klíma.

Čtvrtá a poslední edice Audiovizuální sauny proběhla 5. prosince 2021 prostřednictvím online přenosu z Kina Kavalírka. 

První prosincový víkend jsme prožili ve znamení umění a kultury. V rámci Audiovizuální sauny, která já součástí projektu Kritický pařník, měli diváci možnost zhlédnout čtyři online přednášky na téma kritika současného výtvarného umění a festivalů. Na konci setkání proběhl také online workshop, ve kterém se účastníci pod vedením lektorů věnovali koncepcím vlastních festivalů a přehlídek. 

Dopolední blok zahájila Eva Skopalová se svou přednáškou Krize (pl.) nejen výtvarné kritiky. Tento příspěvek vznikl ve spolupráci s Cenou Věry Jirousové, která každoročně uděluje ocenění začínajícím i etablovaným výtvarným kritikům. V jakém je stavu kritika a co k tomuto stavu vedlo? S jakým neduhy a problémy se musí vypořádávat a co je to sedmihlavá hydra výtvarné kritiky? To vše se dozvíte ve videu níže.

Sledovat Krize (pl.) nejen výtvarné 

Viktor Čech navázal s příspěvkem Kritik versus kurátor, v rámci kterého tento etablovaný kritik, laureát Ceny Věry Jirousové, a kurátor současného umění reflektoval svojí dosavadní praxi a pozici na výtvarné scéně. Kde stojí jeden a kde druhý? Dá se s tímto povoláním v Česku uživit? A co to znamená být nezávislým kurátorem/kritikem? 

Sledovat Kritik versus kurátor

Po polední pauze jsme se přesunuli k druhému tématu, a tím byli festivaly. Ondřej Kazík, programový ředitel festivalu Academia Film Olomouc ve své přednášce Festival není místo, ale stav mysli motivoval diváky, aby se stali součástí festivalového dění. Jak najít a naplňovat poslání festivalu, ukazuje na příkladech z festivalu AFO. Co je festival? Na co musí člověk nesmí zapomenout, když přichází s vlastním nápadem? Odpovědi najdete níže!

Sledovat Festival není místo, ale stav mysli

Program manager Signal Festivalu Mario Kunovský ve své masterclass nazvané Festival pro všechny? osvětlil fungování jednoho z největších festivalů umění a designu u nás. Kdo vše je potřeba k organizaci akce, která v posledních letech překračuje půlmiliónovou návštěvnost? Jak probíhá sestavování programu a výběr umělců? A jak se přizpůsobit s formátem festivalu dnešní digitální a covidové době?

Sledovat Festival pro všechny?

V závěru dne se přihlášení zájemci zúčastnili workshopu Jak se dělá festival? Pod vedením lektorů z předchozích dvou přednášek si vyzkoušeli tvorbu koncepcí vlastních festivalů a přehlídek. Atmosféra i kvalita nápadů byla výjimečná a tak se těšíme, až o nějaké akci, která prošla naší festivalovou dílnou, uslyšíme. Těšíme se na vás v dalším roce s dalšími aktivitami projektu Kritický pařník.

Projekt Kritický pařník je podpořen Fondy EHP a Norska

Audiovizuální sauna se vrací první prosincový víkend s on-line přednáškami a workshopem.

Čtvrtá edice projektu Audiovizuální sauna se uskuteční v neděli 5. prosince a prostřednictvím on-line přenosu se zaměří hned na dvě témata.

Prvním z témat je kritika současného výtvarného umění. Kritička a teoretička Eva Skopalová se ve své přednášce Krize (pl.) nejen výtvarného umění zaměří na uměleckou kritiku v kontextu současných globálních krizí, ale také na její pozici v rámci lokální i mezinárodní umělecké scény. 

Svou dosavadní praxi bude reflektovat Viktor Čech v příspěvku s názvem Kritik versus kurátor. Jakým způsobem se liší uvažování kritika a kurátora? Kam sahají pravomoce obou postav, jaký má dosah slovo či činy každého z nich a mohou se navzájem diskvalifikovat?

Druhým tématem jsou festivaly. Programový ředitel festivalu Academia Film Olomouc Ondřej Kazík se ve své přednášce trefně pojmenované Festival není místo, ale stav mysli zamýšlí nad smyslem festivalů. Jak najít poslání pro festival? A proč je důležité stanovit si cíle? Přednáška představí důležité strategické kroky a příklady z festivalové praxe.

Festival pro všechny? Je jím právě Signal Festival? Na to se zaměří program manager festivalu Mario Kunovský. Signal již 9 let úspěšně vstupuje do veřejného prostoru a přibližuje tak umění a design široké veřejnosti. V posledních ročnících přenesli formát festivalu do 21. století prostřednictvím virtuální a rozšířené reality.

Festivalový blok vyvrcholí workshopem Jak se dělá festival? Účastníci si budou moct pod vedením lektorů Ondřeje Kazíka a Mario Kunovského vytvořit koncepci vlastního festivalu, tvořit vizi, hledat cíle. Díky znalostem z přednášek budou schopni argumentovat konkrétní dramaturgická a produkční rozhodnutí a propojovat tak teorii s praxí. 

Workshop je určen omezenému počtu účastníků a je nutné se na něj předem registrovat. Pro všechny přihlášené je povinná účast na předchozích dvou přednáškách. Registrovat se můžou ZDE.

Harmonogram

10:00 – Eva Skopalová: Krize (pl.) nejen výtvarné kritiky

11:30 – Viktor Čech: Kritik versus kurátor

14:00 – Ondřej Kazík: Festival není místo, ale stav mysli

15:30 – Mario Kunovský: Festival pro všechny?

17:00 – Workshop: Jak se dělá festival?

Jak se zapojit?

Všechny přednášky budou vysílány prostřednictvím platformy Facebook Live v události a na facebookové stránce Kina Kavalírka. Workshop je uzavřený – po registraci vám bude zaslán link k připojení.

Dotazy

Případné dotazy směřuj na vykon@elbedock.cz.

Masterclass Signal Festivalu

Jak přiblížit umění a design široké veřejnosti? Signal Festivalu se v posledních letech podařilo úspěšně vstupovat do veřejného prostoru a tím přibližovat umění a design široké veřejnosti. V době covidové navíc přivedli formát festivalu do 21. století a vytvářeli obsahy ve virtuální a rozšířené realitě a snažili se akci co nejvíce přiblížit ideji udržitelnosti. Jak se jim to podařilo? Jakým výzvám musí festivaly v současnosti čelit?

Signal Festival

Signal je festival digitální a kreativní kultury. Za 9 let v Praze přivítal více než 3 miliony diváků. Program je tvořen renomovanými zahraničními i českými umělci z oblasti light designu, vizuálního a digitálního umění, umělé inteligence, ale i konceptuálního umění. Festival rád vzdělává sebe i návštěvníky. Spojuje historické kulisy milované Prahy s nejnovějšími technologiemi a současnými společenskými tématy. Signal Festival je jedním z největších producentů současného umění u nás. Podporuje nejmladší české tvůrce, stál u vzniku více než sedmdesáti originálních instalací, které byly vytvořeny speciálně pro festival. Pořádá doprovodné programy pro děti, odbornou veřejnost i studenty. Spolupracuje s celou řadou zahraničních festivalů a kulturních institucí. 

Kdy a kde?

5. prosince v 15:30 on-line.

Jak se zapojit?

Všechny přednášky budou vysílány prostřednictvím platformy Facebook Live v události a na facebookové stránce Kina Kavalírka.

Dotazy

Případné dotazy směřuj na vykon@elbedock.cz.

Masterclass Ondřeje Kazíka

Jak najít poslání festivalu? Filmové festivaly jsou místa setkávání, oslavy umění i neopakovatelné rituály moderní kultury. Proč si při organizaci festivalu definovat poslání a cíle festivalu? Proč děláme to, co děláme? Jaký má vůbec filmový festival smysl? Je festival víc, než filmové projekce a večerní party? Přednáška představí důležité strategické kroky a příklady z festivalové praxe. Mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů AFO (Academia Film Olomouc) pořádá Univerzita Palackého v Olomouci již od roku 1966. Nejstarší festival vědeckých filmů v Evropě se v průběhu posledních dvaceti let proměnil z komorní akce v zásadní mezinárodní filmovou událost a výrazně přispěl k rozšíření a popularizaci tohoto filmového žánru. Hledání cílových skupin, vnitřní motivace týmu, komunikace značky festivalu, to vše se odvíjí od jasně definovaného poslání a konkrétních cílů. O fascinujících setkáních filmu a vědy promluví programový ředitel festivalu AFO Ondřej Kazík.

Ondřej Kazík

Absolvoval obory Kulturní antropologie a Filmové vědy na FF UP v Olomouci. Podílel se na organizaci kulturní platformy Pastiche Filmz, z.s. jako programový vedoucí filmového klubu. Od roku 2015 působí jako dramaturg na mezinárodním festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc (AFO). V současné době zde pracuje na pozici vedoucího programu a studuje doktorské studium na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci, kde se věnuje výzkumu současné distribuce dokumentárního filmu.

Kdy a kde?

5. prosince ve 14:00 on-line.

Jak se zapojit?

Všechny přednášky budou vysílány prostřednictvím platformy Facebook Live v události a na facebookové stránce Kina Kavalírka.

Dotazy

Případné dotazy směřuj na vykon@elbedock.cz.

Masterclass Viktora Čecha

Jakým způsobem se liší uvažování kritika a kurátora? Jedná se o obory stojící na opačných koncích procesu vystavování současného umění? Jakým nástrahám je vystaven odborník působící jak v oblasti výtvarné kritiky, tak kurátorství? Ať už kritika nebo kurátorství, oba obory mají jistě jedno společné – interpretují, a tak svým způsobem používají podobné myšlenkové postupy. Kam však sahají pravomoce obou postav, jaký má dosah slovo či činy každého z nich a mohou se navzájem diskvalifikovat? Viktor Čech je příkladem kritika-kurátora, který se v masterclass nazvané Kritik versus kurátor zaměří na reflexi své dosavadní praxe. Poodhalí teoretické procesy spojené s oběma profesními rolemi a jejich podobami v kontextu české umělecké scény.

Viktor Čech 

Je nezávislý kritik, kurátor a teoretik současného umění. Studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a doktorát na Fakultě umění a designu UJEP. Přednášel výtvarnou didaktiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2005 připravil řadu výstavních a kurátorských projektů, zaměřených na různá témata současného umění. V roce 2019 se stal laureátem Ceny Věry Jirousové v kategorii etablovaných kritiků a za přínos oboru. V současnosti se zabývá vztahem mezi výtvarným uměním a choreografií a tancem.

Kdy a kde?

5. prosince v 11:30 on-line.

Jak se zapojit?

Všechny přednášky budou vysílány prostřednictvím platformy Facebook Live v události a na facebookové stránce Kina Kavalírka.

Dotazy

Případné dotazy směřuj na vykon@elbedock.cz.

Masterclass Evy Skopalové ve spolupráci s Cenou Věry Jirousové

Když se výtvarný kritik a historik umění, Arthur C. Danto, v roce 1997 zamýšlel nad uměním po konci umění, získala umělecká kritika v jeho argumentaci výsadní pozici – ale je tomu skutečně tak i po bezmála čtvrt století? Můžeme psát o umění, když planeta hoří? Můžeme psát o umění, když všechny výstavy byly uzavřeny nebo zrušeny? A můžeme psát o umění, když nás tato profese neuživí? A vůbec, jak a o čem či o kom můžeme psát, abychom se nedostali do střetu zájmů? Otázky, na které hledáme odpovědi jsou lokálně podmíněné, ale současně je to nastavení mezinárodní umělecké scény, se kterou tuto úzkost z textů sdílíme. Letos problematiku například otevřela editorka britského měsíčníku Art Monthly, Patricia Bickers, v knize The Ends of Art Criticism, stejně jako Brad Haylock & Megan Patty ve sborníku Art Writing in Crisis. Ve svém příspěvku se proto Eva Skopalová bude věnovat jejich reflexi a pozici krize v našem lokálním kontextu.

Eva Skopalová

Studovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a teorii a historii moderního a současného umění na UMPRUM v Praze. Je předsedkyní spolku Ceny Věry Jirousové, která je každý rok udílena etablovaným i mladým začínajícím kritikům. V současnosti působí jako kurátorka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze.

Kdy a kde?

5. prosince v 10:00 on-line.

Jak se zapojit?

Všechny přednášky budou vysílány prostřednictvím platformy Facebook Live v události a na facebookové stránce Kina Kavalírka.

Dotazy

Případné dotazy směřuj na vykon@elbedock.cz.

Uzavřený workshop pro přihlášené účastníky

Jak se dělá festival? Jak se dělá dnes? Vyzkoušej si vytvořit koncepci vlastního festivalu pod vedením zkušených lektorů.

Kdy a kde?

5. prosince v 17:00 on-line.

Co Tě čeká?

V tomto workshopu si můžeš vyzkoušet vytvořit koncepci vlastního filmového nebo audiovizuálního festivalu. Pod vedením lektorů budeš dělat praktická i dramaturgická rozhodnutí, tvořit vizi. Workshop podpoří tvé kritické myšlení a propojí dramaturgický/kurátorský přístup k uměleckým dílům s komplexním produkčním uvažováním. Výsledky budeš prezentovat před lektory a dalšími účastníky modelem ďáblův advokát, který bude mít za cíl kritickými argumenty vizi zlepšovat a konkretizovat. Výslednou podobu pak odevzdáš formou psaného textu.

Jak se zapojit?

Workshop je určen omezenému počtu účastníků a je nutné se na něj předem registrovat. Po registraci Ti bude zaslán link k připojení. Pro všechny přihlášené je povinná účast na přednáškách Festival není místo, ale stav mysli a Festival pro všechny?

Registrace

Registrovat se můžeš přes formulář ZDE.

Dotazy

Případné dotazy směřuj na vykon@elbedock.cz.

Občas z prehnanej obozretnosti ľuďom neveríme. Niekedy vybehneme z bytu lebo musíme rýchlo niečo urobiť ale v momente, kedy preletíme zárubňou dverí, už nevieme, čo to bolo. Denne míňame také množstvo tvárí, že je bez šance si všetky zapamätať. Čas plynie rýchlo a tak sa nám niektoré udalosti, mesiace, roky zlievajú do jedného ako vodové farby na výkrese. Nič neobvyklé. Na svete sú však milióny ľudí, ktorí veria čoraz menej, pochybujú čoraz viac a ich spomienky pripomínajú črepy roztriešteného zrkadla. Nešťastie z toho celého sa niekedy mení na hnev, ktorým reagujú na všetkých a na všetko. Kto je tomu na vine? Alzheimerova choroba.

Práve úskaliam tejto neurodegeneratívnej choroby, ktorá sa vplíži do životov najčastejšie dôchodcom, sa vo svojom filmovom debute venuje francúzsky dramatik, divadelný režisér a scenárista Florian Zeller. The Father je filmové prevedenie Zellerovej divadelnej hry s rovnakým názvom. Hádže svetlo na problematiku obtiažnosti života s duševnou poruchou a zároveň na život v starobe, čím otvára hneď dve spoločensky významné témy.

Oko filmovej kamery detailne zachytáva život dôchodcu trpiaceho demenciou. V necelých sto minútach dáva divákovi jedinečnú možnosť nahliadnuť na svet očami psychicky chorého, starého človeka. Bez zbytočného sentimentu, či drámy poodhaľuje tajomstvá zmätenej mysle ľudí s Alzheimerovou chorobu, ktorá doteraz nie je vedecky dostatočne prebádaná a nejestvuje na ňu liek.

Hlavná postava, temperamentný osemdesiatnik žije so svojou dcérou Anne. Ako človeka ho divák spoznáva už v čase, kedy trpí nevyliečiteľnou Alzheimerovou chorobou. Keďže scenár nie je zbytočne zaťažený príbehmi z minulosti, ostáva vo filme dostatok priestoru na komplexnejšie zobrazenie samotnej choroby. Tá je charakteristická nie len stratou pamäte ale aj paranojou, frustráciou, či zmätenosťou. Pre celkové vyznenie filmu je dôležité, že predostiera všetky tieto aspekty a vyhýba sa tak povrchnému zobrazeniu starého zábudlivého človeka, s ktorým sa táto choroba najčastejšie spája.

Anthony sa od začiatku filmu snaží okolie presvedčiť, že je sebestačný a opatrovateľky, ktoré mu dcéra vybavuje zakaždým svojou nevrlosťou odoženie. Presvedčiť sa však snaží nie len dcéru Annu ale aj seba samého. Práve to, že si podvedome uvedomuje ako sa mu svet stráca v hmle v ňom vyvoláva hnev a podnecuje agresívne správanie, ktoré je najvýraznejším prejavom prežívaného smútku a bolesti.

Dej sa odohráva prevažne v byte jeho dcéry Anny. Nábytok a to ako je rozložení sa počas scén nečakane mení. Občas sa v byte zjaví cudzí muž, vraj dcérin manžel. Tvorcovia sledujúcim explicitne nepredostrú, ktoré z obrazov sú realita, čím posilňujú ich puto s hlavným hrdinom. Práve nejasnou dejovou linkou diváka dostávajú do role psychicky chorého človeka. Tak komu skutočne patrí ten byt?

Anthony je pevne presvedčený, že je jeho. Žije v ňom roky a teraz ho oň chce obrať vlastná dcéra. Paranoidné myšlienky sú pre Alzheimerovu chorobu typické. Anthony Annu neustále z niečoho upodozrieva, častuje ju urážkami a kritikou. Hnev zriedka pretne nečakaný lúč lichôtok ako keď počas búrky na chvíľu vyjde slnko. Presne tak búrlivo to vyzerá v Anthonyho hlave.

Každé dieťa túži po rodičovskom uznaní

Trpí nie len on. Vo filme je načrtnutá aj téma rodinných vzťahov a puta rodiča s dieťaťom. Anna obetuje svojmu starnúcemu otcovi všetok voľný čas. Snaží sa mu vyhovieť, zavďačiť sa a o to väčšiu bolesť pociťuje, keď ju otec obviňuje z čoraz väčších absurdít. Zmena scény. Otec Annu zrazu chváli ako dobre vyzerá. Šťastie v jej očiach zračí, ako veľmi túži po láske a uznaní svojho otca. Divák z nej cíti aké ťažké je žiť s vedomím, že ste tá menej obľúbená dcéra. A to jej Anthony servíruje veľmi explicitne a pravidelne. Lucy, svoje druhé dieťa, ktoré tragicky zomrelo opisuje len v superlatívoch. Ba priam bez autocenzúry Anne pod chvíľou šplechne do tváre, že Lucy má radšej. Je škoda, že má tak veľa práce, že sa za ním nemôže zastaviť. Anna ostáva nedocenená. Svedčí o tom každá jedna vráska, ktorá sa jej pri rozhovore s nechápavým a zatvrdnutým otcom ešte väčšmi zarýva do čela.

Čím dlhšie film trvá, tým je divák zamotanejší. Tak koho je byt? Ktorá je Anna? Prečo sa v byte občas na niekoľko minút mihnú nové tváre? Stupňujúca sa frustrácia Anthonyho presakuje cez filmové plátna a vpíja sa do každého sledujúceho. Presne taká je demencia, progresívne ochorenie mozgu, z ktorého sa nedá vymotať. To, ako sa s každou minútou všetko viac a viac zamotáva, tvorí veľmi realistický a pochopiteľný obraz vývoja, respektíve úpadku chorého. Vo filme je tento chodníček veľmi nenútene a podarene načrtnutý.

Metafory ako nenahraditeľná ingrediencia filmu

The Father nabáda diváka k premýšľaniu, prebúdza v ňom fantáziu. Metafory skryté v jednotlivých scénach si každý interpretuje po svojom, podľa toho, čo on sám prežil či prežíva. Anthony neustále kontroluje, či má hodinky. Skrýva ich na tajné miesta v byte, následne zabúda kam. Sú pre neho oporným bodom. Cíti, že sa v realite stráca, nerozumie jej a ani neverí. Jediné, na čo sa spolieha, je čas. Ten ho ukotvuje, dodáva mu aspoň aký taký pocit istoty. Alebo kontroluje koľko času mu ešte zostáva?

Metaforou je aj listnatý strom, ktorý na jeseň opadá. Staroba je jeseň života a Anthony, ako sám povedal, je konár listnatého stromu v jeseni. Bez lístia. Scéna v závere filmu, kedy to povie ošetrovateľke v domove, je veľmi hladko prepojená s úplne posledným obrazom parku. Šuštiace stromy plné sýto zeleného lístia.

Zellerovi sa veľmi dobre podarilo vtiahnuť nás divákov do zmätočného sveta starnúceho, chorého človeka. Hnev na neúprosný osud, na seba samého aj na svet projektuje Anthony väčšinu času na svoju dcéru. Veď práve ona s ním trávi najviac času. Niekedy je ale dôchodca láskavý, vďačný a práve preto ho nezatracujeme, nehneváme sa na neho. Vďaka týmto scénam vieme pochopiť, že jediné, čo chce je bezpečie a pokoj. Skryto po ňom volá počas celého filmu a vygraduje to v záverečných scénach kedy sa s plačom domáha svojej matky. Veď práve matka je symbolom bezpečia.

Čas na zamyslenie, čo ak skončíme rovnako?

Film The Father je bez pochýb dráma avšak veľmi netypická. Takmer celý čas sme v jednom byte s dvojicou postáv, ktoré dopĺňa zopár, povedala by som, prízrakov minulosti. Nie je v ňom dôležitá akcia, no napriek tomu musíte držať pozornosť celý čas. Je pomalý ale ak len na chvíľu prestanete vnímať čo sa deje, stratíte sa. Teda skôr sa zamotáte ešte hlbšie.

Duševnému zdraviu sa vo svete filmu vymedzuje čoraz väčší priestor. Stále však dominujú choroby u mladších ľudí. S tými sa predsa len vie stotožniť väčšia časť publika než s osemdesiatnikom, ktorému rapídne ubúdajú sily. Florian Zeller nás svojim filmom prinútil zamyslieť sa nad budúcnosťou, pripustiť si, že osud Anthonyho môže byť veľmi ľahko aj ten náš. Podľa výskumov Alzheimrovej spoločnosti bolo v roku 2019 len vo Veľkej Británii viac než 850 tisíc ľudí s demenciou. To predstavuje každého štrnásteho človeka vo veku aspoň 65 rokov. Liek zatiaľ nie je a predikcie hovoria, že čísla budú narastať.

The Father na 25fps

Seriál WandaVision (2021), historicky první marvelovský počin točený přednostně pro streamovací platformu Disney+, vstoupil do rozsáhlého filmového vesmíru těsně po bouřlivých událostech snímku Avengers: Endgame(2019), v němž došlo k vyvrcholení jedenáctileté éry fikčního univerza. Podobně jako jeho předchůdci, i WandaVision v sobě nese typicky marvelovský otisk, ale vedle precizně vykonstruovaných emocionálních scén ubírá na množství akce, marně se zkouší vypořádat s překvapivě experimentální stylovou formou a představuje superhrdinku, která se kvůli svému elitářskému a amorálnímu chování stává velmi špatným etickým vzorem.

Racionalizace experimentálního stylu

Pro správné pochopení jednoho z hlavních argumentů této kritiky je nejprve nutné objasnit již výše tematizovaný „experimentální“ styl seriálu WandaVision. Jeho forma by totiž nemohla být nazvána nekonvenční v tom pravém slova smyslu, ale tradicím se vymyká zejména v kontextu ostatních 23 filmů marvelovského vesmíru. Pro drtivou většinu snímků je nejpřednější příběh, a proto často využívají styl, který zamýšlené vyznění děje maximálně podpoří, a jakékoli snahy o nekonvenční snímání nebo narativní experimenty jdou stranou. Pro seriál WandaVisionje samozřejmě příběh taky velmi důležitý, tvůrci se však dokázali od klasického Marvelu odpoutat a do vyprávění zakomponovali styl amerických sitcomů 50. až nultých let.

Idea formálního návratu do minulosti je velmi funkční, jelikož podporuje jedny z předních cílů seriálu – pobavit a odreagovat. Postavy Wanda a Vision hravě a vtipně proplouvají jednotlivými dekádami a zejména díky záměrně přehnaným hereckým gestům Elizabeth Olsenové a Paula Bettanyho (hlavně v epizodách předstírajících 50. a 60. léta) umocňují odlehčenou náladu zdánlivě bezchybného světa. Křečovitá estetika raných sitcomů má však ještě za cíl poukázat na pokřivenost fikčního světa WandaVision, který absolutně nezapadá do marvelovského univerza – Vision by v něm měl být vlivem událostí filmu Avengers: Infinity War (2018) již po smrti, zde se ale objevuje zcela živý a zdravý.

Problém tedy nastává při snaze racionalizovat experimentální formu WandaVision – to je nepochybně v seriálu potřeba, jelikož jedním z předních rysů Marvelu je jeho snaha navodit pocit každodennosti. Tedy navodit dojem, že úchvatné události ve filmech by se do jisté míry mohly stát i v našem „obyčejném“ světě – nyní jsme ale svědky příběhu, který nenuceně a na první pohled nelogicky přechází mezi dekádami, což si uvnitř fikčního vesmíru vyžaduje racionální vysvětlení.

Relativně brzy se v seriálu dozvídáme, že sitcomovou iluzi stvořila samotná Wanda, jelikož těsně po traumatizujících událostech filmu Avengers: Endgame utekla do malého odlehlého městečka, kolem kterého vytvořila neprůchozí a neviditelnou stěnu, čímž se izolovala od problémů okolního světa. Díky svým čarodějnickým superschopnostem přivedla svého milovaného Visiona zpět k životu a uvnitř separovaného mikrosvěta de facto stvořila iluzi starých sitcomů, v nichž nachází uklidnění. K tomuto zjištění se dostáváme hlavně díky postavám z okolního světa, které fenomén izolovaného městečka začínají zkoumat – vědci si však s problémem nevědí rady podobně jako scénáristé seriálu WandaVision, kteří vymýšlejí absurdně vykonstruované fráze a snaží se jevy racionalizovat.

Logická stránka sitcomového světa se rozpadá ale hlavně kvůli samotnému přechodu mezi dekádami. Wanda se od zbytku světa oddělila za účelem žít v poklidu obklopena lidmi, které miluje, ale pravidelný až strojový posun od 50. let k 60. a dále se však pojí i s neodvratným střetem se současností a s Wandiným selháním. Proto je na místě zcela jednoduchá otázka – proč by protagonistka odsoudila sama sebe k neúspěchu? Proč by nechtěla raději zůstat pouze v jednom období, v němž by měla zaručený klid? Na to samozřejmě seriál neodpovídá, a proto toto divácké zjištění může vést k poměrně drsnému rozčarování.

Elitářské a amorální chování superhrdinů

Nejzávažnějším problémem seriálu WandaVision ale není jeho nelogická struktura a didaktická snaha všechno racionalizovat, ale spíše jeho zacházení s hlavní postavou. Jak bylo nastíněno výše, protagonistka se po traumatických událostech izoluje od okolního světa, což se ovšem pojí i s tím (a to je třeba opravdu jasně zdůraznit), že během toho drží v zajetí celé město a tisíce lidí v něm. Obyvatele navíc proti jejich vlastní vůli Wanda očaruje a nutí je hrát v jejím smyšleném sitcomu. Hlavní postava, ke které bezesporu vzhlíží mnoho diváků a divaček, se tak dostává do velmi krutého postavení tyranky.

Wandino chování se postavy ve vnějším světě i autoři seriálu snaží omlouvat její bolestí ze ztráty Visiona. Je také velmi zřejmé, že obhajob (a s nimi spojeného výsostného postavení) se Wandě dostává jednoduše kvůli tomu, že je superhrdinkou, a ne pouze „normální“ ženou. Jakákoli obrana protagonistky je zde ovšem naprosto lichá, jelikož superhrdinské schopnosti z postav nedělají nadlidi v morálním slova smyslu. Je také velmi překvapivé, že takto pokřivené a obhajované amorální jednání se objevuje v seriálu, který se odehrává ve stejném fikčním světě jako Captain America: Občanská válka (2016), jehož ústředním tématem bylo právě odsouzení neoprávněného elitářského chování superhrdinů.

Na elitářství hlavní hrdinky je ovšem nejhorší to, že se opakovaně vyhýbá jakékoli mravní a trestní odpovědnosti a velmi sebestředně řeší spíš svou vlastní bolest, než aby litovala všeho, co svými činy zavinila, a snažila se to odčinit. Ambivalence fiktivních postav (tedy zobrazování jak dobrých, tak špatných vlastností) je samozřejmě žádoucí, protože drobné chyby z nich dělají pochopitelnější hrdiny a je snazší se s nimi identifikovat. Zde se proto nabízí otázka – máme s Wandou sympatizovat na základě jejího zcela amorálního tyranského chování? Měli bychom stejně jako protagonistka unikat před odpovědností? A je zrovna Wanda správným vzorem pro mladé publikum, které superhrdinské filmy a seriály konzumuje?

Seriál na chvilkové odreagování

Seriál WandaVision má mnoho neomluvitelných problémů jak z logické, tak z etické stránky. Přesto je však potřeba vyzdvihnout alespoň snahu vnést do jinak velmi konvenčního filmového světa svěží nádech mírného formálního experimentu. Takové inovace se však v již velmi rozsáhlém univerzu těžko dají obhájit, na což také seriál doplácí. Společně s hravým humorem a sympatickým projevem hlavních herců vtipně parodujícím jednotlivá sitcomová období se WandaVision stává příjemným zpestřením, které sice při hlubším zamyšlení naprosto selhává, ke chvilkovému odreagování však zcela postačí.

WandaVision
Tvůrce: Jac Schaeffer
Režie: Matt Shakman
Scénář: Jac Schaeffer, Megan McDonnell, Gretchen Enders, Bobak Esfarjani, Peter Cameron, Mackenzie Dohr, Chuck Hayward, Cameron Squires, Laura Donney
Kamera: Jess Hall
Hudba: Christophe Beck
Hrají: Elizabeth Olsen, Paul Bettany, Kat Dennings, Teyonah Parris, Randall Park, Kathryn Hahn, Fred Melamed, Debra Jo Rupp, Jolene Purdy, David Lengel, Ithamar Enriquez, Victoria Blade, Amos Glick, Emma Caulfield Ford a další
USA, 2021, 9 epizod (5 hod. 30 min.)

WandaVision na 25fps

Tmavá chodba, špinavé steny, rozbité dvere. Chlapec sa zabáva s plastovou flašou s nápisom Coca-Cola medzi tým, ako jeho rodičia nakladajú svoje skromné vlastníctvo do dodávky. Kam presťahovať deväťdesiat ľudí, ktorí zo dňa na deň stratili strechu nad hlavou a ako zmeniť súčasný systém tak aby sa to neopakovalo? Režisér Tomáš Hlaváček vo filme Bydlet proti všem túto otázku rozvrstvuje a observačne reportážnym štýlom sleduje snahu Martina Freuda z hnutia Žít Brno zmeniť systém “z vnútra”. Ten naráža na odpor v podobe politickej hry o moc, ktorá svoju stratégiu zakladá na populizme a vytváraním dojmologických vzorcov, tak ako na odpor občanov nevedomky ukazujúcich svoj strach a hlboko zarytý rasizmus.

Dej celého filmu sa odohráva v Brne, ktoré ako prvé v republike prebralo a zahájilo implementáciu nizozemského projektu Rapid-Rehousing. Pomocou jedného z hlavných , Martina Freuda, sa zoznamujeme s pripravovaným projektom riešenia zabydlovania nízkopríjmových rodín, ktoré sú najviac ohrozených generačnou chudobou. Rodiny, ktoré každý deň bojujú o udržanie si stabilného bývania sa stávajú jednoduchým terčom biznisu s chudobou. Tento biznis sa stáva kľúčovým momentom, na ktorom je vystavaný celý dej filmu, od krízového momentu vysťahovania niekoľkých rodín zo dňa na deň a jeho následného riešenia, ktoré sa stáva rozporom medzi pravicovými a ľavicovými politikami mesta Brno, ale aj samotnými občanmi. Sledujeme nespočetné zasadania a presviedčanie zastupiteľov mestských častí o pridelenie neobsadených mestských bytov do pilotného projektu, debaty v televízii, vystúpenia pred verejnosťou a neustále dokazovanie lživosti opozície či zjednodušovania situácie a prekrúcania faktov. Cez druhú postavu, sociálneho pracovníka Honza Milotu sa dostávame priamo do terénu a sledujeme praktickú implementáciu projektu cez všetky jeho fázy – mapovanie súčasnej exploatácie predražených ubytovní v neľudských podmienkach na život, následného losovania náhodne vybraných rodín, ktoré boli vyhodnotené sociálnymi pracovníkmi ako rizikové, až po ich úspešné presťahovanie a ich zabydlovania medzi novými nedôverčivými susedmi.

Dej, zachytený reportážnym štýlom, cez mnohosť situácií a rozhovorov, prelínané ustavujúcimi zábermi na pohľady obytných častí mesta s ľahkosťou prepája linky dvoch hlavných hrdinov sa narácia stáva vysoko komunikatívnou cez každý jeden obraz. Množstvo informácií však diváka nezahlcuje a dynamika oboch liniek, ktoré nám na jednej strane ukazujú náročný byrokratický proces a na druhej jeho reálne dopady divákovy dopomáhajú pri uchopení komplexnej témy s jeho mnohými vrstvami. Monotónne statické obrazy dlhých zasadnutí zaberajúcich debaty sediacich zastupiteľov striedajú expresívne zábery z ubytovní v dezolátnom stave.

Pri zaberaní tak expresívnych obrazov môže skrsnúť myšlienka, nakoľko je potreba zachytávať nahotu chudoby v jej najzraniteľnejších momentoch. Tomáš Hlaváček sa však vyhýba hraniu na divákove emocie a precízne zaberá len to, čo divákovi poskytuje stežijné informácie pre pochopenie závažnosti absencie zákona o bývaní. Nechce a nesnaží sa v divákovi vyvolať ľútosť, ale cez problematiku sociálneho bývania a jeho spoločenského vnímania nastavuje zrkadlo celej českej spoločnosti, ktorá si myslí, že rasizmus sa prejavuje len fyzickým násilím.

Ani v dramatizácii výstavby filmového snímku neskĺza k jednoduchej zápletke, ktorá by mala šťastné a jednoduché rozuzlenie a v divákovi by vytvorila na konci snímku falošný pocit uspokojenia z uzatvorenia príbehu. Namiesto zjednodušovania siaha po jasnej linke vzostupu a pádu politických jednaní motivovaných skutočným presvedčením a túžbou hlavných hrdinov dokázať, že aktívnym prístupom občanov i uplatňovania sociálnej spravodlivosti dokážeme docieliť zmenu, v ktorú veríme. Cieľom dokumentu a jeho protagonistov nie je len zobrazenie zdanlivo bezvýchodiskovej situácie, ale iskra nádeje, že i cez neslávny koniec projektu v Brne, sa do podobných aktivít vrhli i v iných, otvorenejších mestách.

Bydlet proti všem
Režie: Tomáš Hlaváček
Kamera: Tomáš Hlaváček, Petra Hlaváčková
Střih: Tomáš Hlaváček, Varvara Šatunova
Hudba: Simo Hakalisto, Andrej Nechaj, Martin Bukáček
Produkce: Vít Janeček, Tomáš Hlaváček
CZ, SK, 2021, 97 min.

Bydlet proti všem na 25fps

Vít Klusák v současné době platí za pravděpodobně nejznámějšího českého dokumentaristu nové generace filmařů. Studium na FAMU ukončil v r. 2004 – rok poté, co společně s Filipem Remundou založili společnost Hypermarket Film. Jeho tvorba se rozprostírá na více než dvacetileté ploše. Vybudoval si unikátní konfrontační styl, typický osobitým humorem a osobní přítomností ve svém díle.

Už v prvním ročníku KDT FAMU začal Klusák zostra. V obou dostupných studentských filmech kombinuje dokumentární pasáže s hranými. Koncipovaná reportáž Digestive (2000), rekonstrukce události z otevření prvního českého McDonaldu, během které skupinka lidí manifestativně pozvracela podlahu, je drzá a nekonvenční. Role režiséra a jeho osobního názoru je zde zatím minimální, divák jen slyší Klusákův hlas. Zato do dalšího výrazného snímku, stylizovaného portrétu Ocet (2001), už autor zasahuje zhusta. Celý snímek stojí na premise, že jeho otec – hudební skladatel Emil Viklický – nesvolil k natáčení dokumentárního portrétu, a tak Klusák napsal inzerát do novin a na natáčení začal hledat někoho vzhledově podobného. Výsledkem je portrét bez portrétovaného. Klusák prozkoumává různé možnosti toho, jak o svém otci zjistit co nejvíce. Složenka psaná Viklického rukou podstoupí grafologický rozbor, odpadky poukáží na stravovací zvyky, skrze herce v divadle je zkoumáno Viklického libreto. Zatímco Digestive vznikl pod vedením televizních dokumentaristů Rudolfa Adlera a Martina Vadase, Ocet již vedla dvojice Pavel Koutecký a Karel Vachek. Klusák chtěl pod Vachkovým vlivem překročit hranice a dělat dokument jinak než ostatní. Ve filmu se doptává protagonistů, snaží se z nich dostat kýženou odpověď, povzbuzuje je, koriguje, mluví do kamery, sděluje své názory…

Magisterské studium zakončili Klusák s Remundou vskutku stylově. S velkým rozpočtem 19 milionů korun naplánovali výstavbu nákupního centra, jež nikdy nemělo vzniknout. Dnes již legendární Český sen (2004) vznikl v atmosféře referenda o vstupu do Evropské unie. Autoři umně propojili principy dokumentu, reklamní tvorby a reality-show. Úspěšný dokument je společenskou patologií, zároveň ale nechává vidět za oponu reklamního marketingu a manipulace s člověkem. Přítomnost autorů ve filmu je zásadní – jsou zde totiž hlavními postavami, strůjci celého nápadu, falešnými manažery nového obchodu. Vystupují sami za sebe, ale přesto hrají role. Působí jako filmaři s jasnou vizí, kteří přesně vědí, čeho chtějí dosáhnout. O fiktivním hypermarketu se psalo v zahraničních médiích The Times, The Guardian, The Economist či Variety, několik reportáží odvysílalo i BBC. Pomyslným pokračováním v kategorii společenské patologie byl Český mír (2010), v němž tvůrci sledují diskuzi nad tématem amerického radaru v Brdech. Snímek opět slouží jako důvěryhodný portrét soudobé společnosti, avšak oproti Českému snu se sem mnohem více dostávají politické otázky. Zajímavé je, že autoři do filmu téměř nevstupují, což se zčásti podepisuje na nižší intenzitě filmového zážitku. Čistě observační dokument je na druhou stranu veden silnou a napínavou linkou, která se nepoměr snaží vyrovnat.

Podobně dramaticky funguje první televizní film cyklu Český žurnál s názvem Život a smrt v Tanvaldu (2013), jenž je v podstatě kriminálkou s otevřeným koncem. Klusák a Remunda se mění v detektivy, kteří se snaží dopátrat pravdy v otázce smrti mladého Roma, zastřeleného bílým občanem Tanvaldu (údajně z důvodu sebeobrany). Jako detektivové procházejí městem, zkoumají jeho povahu a náladu v něm, baví se s obyvateli a také s oběma stranami konfliktu – pozůstalými a samotným střelcem. Snad nejzajímavější scénou je hádka Klusáka a Remundy, v níž diskutují o dokumentaristické etice a uvědomují si, že tento film je na hraně. Ze stejného cyklu pak vyniká dvojice dokumentů s přednostně politickou tématikou: Spřízněni přímou volbou (2013) o první přímé volbě prezidenta a Matrix AB (2015), reportážní portrét Andreje Babiše. Prostor je dáván oběma stranám a vzniká tak víceméně objektivní svědectví, pokud odhlédneme od skutečnosti, že Klusák na svých sociálních sítích často uveřejňuje angažované osobní názory. K Zemanovi a Babišovi, protagonistům obou dokumentů, se staví negativně.

Po inscenovaném portrétu neonacisty Svět podle Daliborka (2017) přišly Klusákovy snímky V síti (2020) a 13 minut (2021), které platí za osvětové filmy. Doprovázela je velká kampaň, propojená jak s obsáhlými doprovodnými materiály pro školy, tak vzdělávacími debatami a panelovými diskuzemi. V síti je nejnavštěvovanějším českým dokumentem v historii. Klusák s režisérkou a scenáristkou Barborou Chalupovou se v něm věnovali tématice sexuálních predátorů – v ateliérech postavili tři dětské pokojíčky, kde nechali telefonovat herečky v roli dvanáctiletých dívek s náhodnými muži na internetu. Vznikly tři verze: od dvanácti, od patnácti a od osmnácti let. V síti mělo nejen velký ohlas u diváků, ale také u kritiky. A co je zásadní – několik predátorů dostalo do vězení. Nejnovějších 13 minut se pak věnuje řidičům, kteří překračují povolenou rychlost. Klusák zde na viníky nehod nahlíží z různých perspektiv a propojuje prosté dokumentování s inscenovanými scénami z místa činu. Navíc k oběma osvětovým filmům vznikly původní písně a klipy. V síti doprovodil kontroverzní klip Je doma máma? s Tomášem Klusem v roli úchyla, druhý snímek pak energická Jediná vteřina Barbory Polákové a Kata. Tím autor navázal na předchozí spolupráci s Polákovou – v zimě 2020 totiž natočil klip ke coververzi Nafrněné, kde tematizoval domácí násilí.

Za více než dvacet let aktivní filmařiny se Klusákův styl nijak zásadně neproměnil, pouze nabyl profesionálního zázemí. Typickými znaky jeho díla jsou: společností (a autorem) rezonující téma, kombinování dokumentárních a hraných/rekonstruovaných záběrů, osobitý humor, cit pro gradaci a pointu a hlavně citelná přítomnost sugestivní režie, která konfrontuje, diskutuje, klade otázky, nutí k odpovědi a přemlouvá. Mnoho z filmů se pohybuje na hranici filmařské etiky: podvodný hypermarket Český sen stál miliony z našich daní, Svět podle Daliborka zneužívá omezenost hlavního hrdiny ve svůj prospěch, plnoleté herečky V síti mužům přes kamery lžou, že jim je dvanáct let. Možná právě proto, že Vít Klusák překračuje běžné etické hranice a natáčí živelným a angažovaným způsobem, dokáže tak zaujmout a ovlivnit široké masy diváků. Jeho přítomnost navíc přispívá tomu, že se s ním dokáže divák identifikovat. Na druhou stranu může být samostatný Klusák pro někoho nesledovatelnou figurou. Těžko říct, jestli je zapojování sebe samotného nějakou obsesí, nebo jen pokračováním vachkovské tradice. V každém případě je ale prvkem důležitým a v takové šíři ojedinělým. Klusákovy filmy tak působí dojmem, že režisér má všechno pod palcem a nic mu neunikne.

Vít Klusák na 25fps

Jsou tomu již bezmála tři roky, co jsme na televizních obrazovkách stanice FX poprvé vstoupili na extravagantní bály newyorské LGBTQ+ scény na sklonku 80. let. Ryan Murphy se teď spolu s Bradem Falchukem a Stevenem Canalsem vrátil s třetí a závěrečnou řadou, v níž se bály a opulence pomalu vytrácí a v popředí číhá smrt v podobě zuřící epidemie AIDS. Přestože seriál rozjímá nad minulostí, která pro osoby s menšinovou sexuální orientací rozhodně nebyla růžová, Murphy ji pro nás (i pro sebe) narůžovo nabarví.

Pose (2018-2021) je série, která představuje významný milník pro reprezentaci LGBTQ+ komunity na televizních obrazovkách. Zaměřuje se totiž na ty největší vyvrhely ze všech – černošské trans ženy, pro něž je na konci 80. let jediným útočištěm rodina („House“) složená ze stejných outsiderů jako jsou ony samy, a jediným místem, kam zapadají, jsou velké bály, na nichž mezi sebou jednotlivé rodiny soupeří v rozličných kategoriích. Tématem ballroomové kultury a útrapami, které zažívají transgender osoby, které jsou už jen pro svoji odlišnou barvu kůže ostrakizovány společností, se zabývala především první série. Ta sledovala mladou ženu Blancu, kterak se musí vyrovnat s diagnózou AIDS, jež se na konci 80. let rovnala rozsudku smrti. Aby za sebou zanechala odkaz, rozhodne se založit vlastní rodinu – ujme se mladých gayů, transgender žen a jedinců z jiných marginalizovaných skupin bez domova a poskytne jim nový domov, zatímco společně soutěží na bálech – jediném místě, kde jsou i přes svou odlišnost vítáni a kde je jejich jinakost oslavována. Ve druhé sérii už se do popředí dostala problematika epidemie AIDS, která je hlavním tahounem a všudypřítomnou hrozbou i v sérii závěrečné.

Seriál v sobě napříč sériemi snoubí autenticitu, campovou estetiku vlastní Murphyho a Falchukově seriálové tvorbě a čistou fikci, a nejinak je tomu i ve třetí sezóně. Autenticita pramení především z vlivu dokumentárního filmu Paris is Burning režisérky Jennie Livingstonové z roku 1990 sledující právě newyorskou ballroom kulturu z přelomu 80. a 90. let. Některé postavy v seriálu (jmenovitě například Candy, Pray Tell nebo Elektra) mají svůj předobraz v reálných osobnostech vystupujících v dokumentu. Vyprávění autentických příběhů akcentuje i casting – do hlavních rolí byly obsazeny transgender herečky Mj Rodriguez, Dominique Jackson, Indya Moore a Angelica Ross, které útrapy a příkoří, jež musejí jejich postavy zažívat, mnohdy nemusely hrát. A není také náhodou, že Jennie Livingstonová spolupracovala po bezmála třiceti letech od vzniku dokumentu při psaní scénáře jako konzultantka.

Největší sílu má seriál právě na bálech, které v sobě nejlépe kombinují autenticitu a camp – zobrazují svět neproniknutelný lidem zvenčí, ale o nic méně fascinující, extravagantní a plný barev, tance, voguingu a sounáležitosti. Tak jako Madonna v roce 1990 svým klipem Vogue obrátila pozornost k LGBTQ+ komunitě a voguing se z malých bálů přesunul do mainstreamu, dnes na fenomén ballroom kultury v moderně aktualizované podobě navazuje reality show ověnčená 19 cenami Emmy RuPaul’s Drag Race. A možná i mainstreamová popularita této franšízy motivovala Murphyho potřebu vrátit se zpět ke kořenům tohoto fenoménu a napomohla diváckému úspěchu Pose.

Závěrečná série nicméně opouští opulentní bály, záplavu barev a oslavu jinakosti, podobně jako se fenomén ballroomu na newyorské scéně pomalu vyčerpal, a zaměřuje se na šeď a černotu všudypřítomné smrti v důsledku epidemie AIDS, která byla v polovině 90. let ve Spojených státech na samotném vrcholu. Právě zde autenticita jaksi ustupuje do pozadí, přestože seriál neopomíjí ony stovky tisíc obětí, které si epidemie i vinou liknavého přístupu široké veřejnosti vyžádala, jejich utrpení však nepojmenovává prostřednictvím hlavních postav. Ty stojí uprostřed tohoto marasmu plného beznaděje, strachu ze smrti a nekonečné šňůry pohřbů uvnitř komunity, přesto jim Murphy nedokáže upřít šťastný konec. Jedinou výjimkou je Pray Tell, na jehož odchod ovšem seriál diváka připravuje celou sérii a jehož představitel Billy Porter tráví na obrazovce nejvíce času, aby byl jeho příběh dopsán do poslední tečky. Ke všem ostatním postavám přistupuje Murphy až mateřsky ochranářsky a každá z nich nakonec míří k pohádkovému konci – Elektra se vypracuje jako úspěšná a bohatá podnikatelka, Angel se stává matkou na plný úvazek, zatímco Blanca díky experimentální léčbě přemůže smrtící virus a pracuje jako zdravotní sestra.

Potřeba reinterpretovat historii Murphyho zlákala už v jeho dřívějším projektu Hollywood (2020), minisérii, která – podobně jako Tarantinovo Tenkrát v Hollywoodu (2019) – fungovala jako eskapistický a až naivně zidealizovaný pohled na období poválečného Hollywoodu. Místo plné pozlátka a splněných snů, které ze své podstaty vybízí k idealizaci a vytváření mýtů, navíc časově vzdálené více než 7 dekád, Murphy vyměnil za poměrně nedávné období, které sám zažil a jehož dozvuky pociťujeme dodnes i my, kdy se dříve tabuizovaná nebo okrajová témata častěji dostávají do diskurzu populární kultury.

Otázkou zůstává, proč vyměnit autenticitu za fikci? Proč dopřát svým postavám vytoužený happy end, navzdory temné a bezútěšné situaci, v níž se nachází? Murphy neodložil autenticitu stranou, tedy alespoň ne úplně. Protestní akce organizace ACT UP, sypání popela obětí epidemie na trávník starosty New Yorku, stejně jako rutinní účast na pohřbech a smrt uvnitř komunity jsou věci, s nimiž se LGBTQ+ lidé v polovině 90. let denně potýkali. Autenticita je ovšem narušena tím, že se tato katastrofa většině hlavních postav vyhne, a tak zůstávají „jen“ stovky tisíc bezejmenných obětí, s nimiž se ovšem můžeme identifikovat maximálně skrze postavu Pray Tella (případně Cubbyho). Opačným směrem se rozhodl vydat britský seriálový tvůrce Russel T Davies v letošní minisérii Byl by to hřích z produkce Channel 4, která rovněž tematizovala hrůzy epidemie AIDS, tentokrát v prostředí Londýna. V ní mají oběti moru gayů konkrétní tvář a jméno a skrze subjektivní pohled vypravěče, kterým je hlavní hrdina Ritchie, dosahuje seriál osobitější perspektivy (protože umožňuje ztotožnění s postavami a jejich utrpením) a posiluje tak emocionální dopad místy hraničící s citovým vydíráním.

Oproti tomu je Pose až pohádkovým příběhem s poselstvím plným naděje. Možná ale únik z šedivé a ponuré reality do nablýskaných barevných sálů plných dragu, extravagance a opulence potřebujeme víc než depresivní skutečnost. A možná jej potřebuje i sám Murphy, který se stejně jako Blanca s Elektrou octl v 90. letech v oku tornáda zákeřné nemoci a byl svědkem tolika zmařených a předčasně ukončených životů mladých lidí. I přes jistou schematičnost a závěr, který se nevyhne několika klišé, se jedná o sérii se silně osobním vkladem, která zůstává věrná murphyovsko-falchukovské estetice a šíří pozitivní poselství o sebepřijetí a sounáležitosti mezi „vyvrhely“ společnosti. Ve svém závěru tak jde především o jakési vyrovnání se se ztrátou, smrtí a temnými oblaky minulosti, které ovšem terapeuticky protrhnou paprsky naděje s vyhlídkou lepších, růžovějších zítřků.

Pose
Tvůrci: Brad Falchuk, Ryan Murphy, Steven Canals
Režie: Ryan Murphy, Nelson Cragg, Gwyneth Horder-Payton, Silas Howard, Tina Mabry, Janet Mock, Steven Canals, Jennie Livingston, Billy Porter
Scénář: Brad Falchuk, Ryan Murphy, Janet Mock, Our Lady J, Steven Canals
Kamera: Nelson Cragg, Simon Dennis, Andrei Bowden-Schwartz
Hudba: Mac Quayle
Hrají: Mj Rodriguez, Ryan Jamaal Swain, Indya Moore, Evan Peters, Kate Mara, Dominique Jackson, Billy Porter, Angelica Ross, Angel Bismark Curiel, Dyllón Burnside, Charlayne Woodard, James van der Beek a další
USA, 2018-2021, 3 sezóny, 26 epizod (24 hod. 50 min.)

Pose na 25fps

Uzavřený workshop filmové kritiky pro přihlášené účastníky.

Jak napsat kvalitní filmovou recenzi? Inspiruj se přednáškou o poťouchlé kritice, vytvoř si vlastní kritické alter ego a v jeho duchu vytvoř stylizovaný text. Anebo právě naopak seriózní akademickou kritiku. Procesem vás provede přední česká kulturní publicistka Táňa Zabloudilová.

Co Tě čeká?

Workshop Ti poskytne praktické nástroje a rady k úspěšné tvorbě umělecké kritiky. Na konkrétních příkladech si společně ukážeme, čeho se držet a čeho se vyvarovat. Lektorka se Tvému textu bude věnovat i po skončení nedělního workshopu a pomůže ti ho dotáhnout do finální podoby, kterou budeme publikovat na webu Audiovizuální sauny a ve vybraných filmových online magazínech.

Jak se zapojit?

Workshop je určen omezenému počtu účastníků a je nutné se na něj předem registrovat. Pro všechny přihlášené je povinná účast na celém programu Audiovizuální sauny (tedy na přednášce i obou debatách).

Registrace

Registrace byla uzavřena.

Dotazy

Případné dotazy směřuj na jana@krutonfilm.cz.

Táňa Zabloudilová

Táňa Zabloudilová patří mezi přední české televizní publicisty. V současné době působí jako dramaturgyně brněnského festivalu Serial Killer a podcastová dramaturgyně Českého rozhlasu (podcast Moje terapie a Moje terapie II). Zároveň přispívá do řady médií, mimo jiné do Aktuálně.cz, Artzóny nebo Finmagu. Je také moderátorkou a redaktorkou internetového deníku Alarm.cz, kde se kromě recenzí televizní tvorby věnuje také tématům bydlení a urbanismu.

Ondřej Pavlík

Ondřej Pavlík je filmový kritik a publicista. V současnosti působí jako doktorand na Ústavu filmu a audiovizuální kultury v Brně, kde se věnuje výzkumu české filmové kritiky v kontextu digitálních médií. Je redaktorem časopisu pro moderní cinefily Cinepur a externě spolupracuje s magazíny Film a doba nebo A2. Na platformě Substack provozuje svůj blog Tisíc a jeden film. Jako dramaturg spolupracuje s filmovými festivaly KVIFF či LFŠ.

Táňa Zabloudilová

Táňa Zabloudilová patří mezi přední české televizní publicisty. V současné době působí jako dramaturgyně brněnského festivalu Serial Killer a podcastová dramaturgyně Českého rozhlasu (podcast Moje terapie a Moje terapie II). Zároveň přispívá do řady médií, mimo jiné do Aktuálně.cz, Artzóny nebo Finmagu. Je také moderátorkou a redaktorkou internetového deníku Alarm.cz, kde se kromě recenzí televizní tvorby věnuje také tématům bydlení a urbanismu.

Marek Čabák

Slovenský internetový publicista a šéfredaktor geekovského serveru Nerdfix.cz se podílí také na herním pořadu Indian. Dlouhodobě se zabývá herní žurnalistikou a popkulturou - filmy, seriály, žánrovými knihami i komiksy.

Vít Svoboda

Vít Svoboda působí jako moderátor a redaktor na Radiu Wave a píše pro zpravodajský web iRozhlas.cz. Jeho hlas můžete znát z podcastů Vize z krize, Karaoke nebo třeba z dokumentárně-reportážní série Po sametu, který se věnoval příběhům, jež v posledních třiceti letech formovaly naši společnost. Má rád halušky a koledy.

Eva Skopalová

Eva Skopalová je kurátorka a teoretička výtvarného umění. Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a teorii a historii moderního a současného umění na UMPRUM v Praze. Absolvovala také stipendijní pobyty na L‘École des hautes études en sciences sociales v Paříži a na Newyorské univerzitě. Věnuje se metodologii dějin umění, zabývá se především problematikou nelineárního času, jehož perspektivy ohledává skrze výstavy i výtvarnou kritiku. Od letošního roku působí jako předsedkyně Ceny Věry Jirousové, určené jak začínajícím, tak již etablovaným kritičkám a kritikům výtvarného umění.

Karel Veselý

Karel veselý je hudební publicista a autor či spoluautor několika úspěšných publikací. Absolvoval obor anglistika a filozofie na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity a pracoval jako učitel a překladatel. Spolupracuje s Radiem Wave, působí v redakci časopisu Full Moon, píše pro A2, Salon Práva nebo online portály A2larm a Aktualne.cz. Mimo jiné vydal knihu mapující dějiny afroamerické hudební tvorby Hudba ohně, mystifikační román Bomba Funk a podílel se na knihách Planeta Nippon, Kmeny nebo Made in Japan. V loňském roce publikoval společně s Milošem Hrochem knihu Všechny kočky jsou šedé, zabývající se paralelními dějinami populární hudby.

Ondřej Pavlík

Ondřej Pavlík je filmový kritik a publicista. V současnosti působí jako doktorand na Ústavu filmu a audiovizuální kultury v Brně, kde se věnuje výzkumu české filmové kritiky v kontextu digitálních médií. Je redaktorem časopisu pro moderní cinefily Cinepur a externě spolupracuje s magazíny Film a doba nebo A2. Na platformě Substack provozuje svůj blog Tisíc a jeden film. Jako dramaturg spolupracuje s filmovými festivaly KVIFF či LFŠ.

Můžeme věřit v osud, ale ne až do takové míry, která by nás zbavila zodpovědnosti za náš vlastní život a jednání v něm. Naše chování by nemělo vycházet ze zažitých vzorců chování, za které bychom se později mohli schovat, nebo které by nás mohly dokonce omlouvat. Tím bychom vlastně mohli tvrdit: nad svým osudem ani životem nemám moc. Kde jsou tedy hranice v pojetí předurčenosti, jestli nějaké vůbec existují? S tímto tématem pracuje režisér Adam Martinec ve snímku Anatomie českého odpoledne, kde nám skrze charaktery postav ukazuje různé postoje k banálním situacím v kontrastu s tragickými.

Banalitu letního odpoledne u vody naruší ztráta dvou malých dětí. Výchozím bodem snímku jsou postoje jedinců k oné situaci. V moci postav nebylo situaci změnit, ale mohly změnit své chování a jednání. Adam Martinec na tomto snímku demonstruje svůj pohled na českou náturu a její chování: „Anatomie českého odpoledne je podle mě portrét češství. […] Hulvátství se dneska stává normou. To byl asi impuls, a že slušnost už není platidlem.“

Krátký studentský snímek Anatomie českého odpoledne Adama Martince byl oceněn Českým lvem, Cenou Magnesie za nejlepší studentský film, také uspěl na Cenách české filmové kritiky a v neposlední řadě vyhrál cenu v kategorii Nejlepší film  na studentském festivalu FAMUFEST. Můžeme zaznamenat i jeho předchozí úspěch s krátkým filmem Cukr a sůl, který se rovněž objevil v nominacích za nejlepší studentský film.

Režisér snímku nám nabízí pohled třetí nezaujaté osoby, která může sama zhodnotit celou situaci. Pomalé jízdy kamery nejen umožňují přemýšlet o vykresleném češství na pozadí dramatické situace, ale také podněcují k nestrannému pozorování. Zároveň mohou vyvolávat až iritující pocity, a to především ve scénách, kdy by jen málo z nás jednalo s chladnou hlavou. Protagonisté se sice k vnějším okolnostem staví lhostejně, ale i přesto se nějakým způsobem niterně dotýká každého z nich. Můžeme si toho všimnout v posledním záběru při odchodu z koupaliště, která je v rozporu s úvodní sekvencí. Hádky mezi rodiči a ignorování dětí se změní v pochopení a starostlivost rodičů. 

Martinec ve filmu Anatomie českého odpoledne dokázal perfektně pracovat se stupňováním napětí a vulgárního projevu. Ve filmu je kladen důraz na typické české buranství, naproti tomu k dětskému světu poznání a zvídavosti. České apatické povahy jsou pod vedením Adama Martince, spolu s perfektním zpracováním dialogů, divácky naprosto uvěřitelné. Kupříkladu hned v úvodní scéně, kdy se rodiče dvou malých dětí hádají o zapomenuté svačině nebo dialogy mezi zaměstnanci koupaliště a návštěvníky. Charaktery postav však nejsou nadsazené. K hlubší spekulaci nad pojetím filmu nás může přivést práce s kamerou. Svým plynutím připomíná proud života, který pozoruje neviditelná přítomnost diváka, jehož nezaujatý pohled na situaci dává filmu nový význam.

Anatomie českého odpoledne nabádá k přemýšlení o daru života. Film je plný protipólů, které jsou dobře známé nám všem z běžného života. Kontrast mezi životem a smrtí, lidským a božským, vlídností a neochotou. Navzdory všem úskalím je člověk schopen dojít k uvědomění, a to i ve chvíli, kdy je pouze apatickým pozorovatelem. Pasivní reakce ze strany přihlížejícího však neznamenají i pasivní pocity uvnitř něj. Ať už ve smyslu pozitivním nebo negativním. 

Anatomie českého odpoledne, krátkometrážna dráma v réžii študenta FAMU Adama Martince, je už druhý film, ktorým vzbudil pozornosť. Jeho predchádzajúci snímok Cukr a Sůl z roku 2018 bol nominovaný na cenu Magnesia litera za študentský film, ale až Anatomie českého odpoledne túto nomináciu v roku 2020 premenila a na konto sa pridalo aj ocenenie Českého lva za Najlepší krátky film. Martinec sa inšpiruje výraznými tvorcami česko-slovenskej novej vlny, no už v porovnaní jeho dvoch krátkych filmoch, môžeme vidieť posun k vlastnému filmovému štýlu a tematizovaniu filozofických otázok v konfrontácii s bežným, až banálnym ľudským chovaním. Anatómia – náuka o tvare a stavbe organizmu sa v tomto snímku stáva neúprosným pohľadom na českú spoločnosť a stereotypy, ktoré o sebe samých Česi majú. Nezostáva však len v tejto rovine, ale tematizuje aj otázku viny, náhody a všednosti.

Film predstavuje každému veľmi známu udalosť – víkendovú pohodu na jazere, ktorá sa v zlomku okamihu môže premeniť na tragédiu. Rodiny a kamaráti sa schádzajú na parkovisku, vyberajú nafukovačky, pivká a svačiny. Sandále, krátke nohavice, pocit plastových plaviek pod oblečením a klobúk na hlave. Pohoda sa mieša s nevrlými dialógmi medzi protagonistami a potiacou sa pokladníčkou zasadenou do atmosféry klasického post-sovietskeho interiéru. Banalitu vyruší až hlas matky, ktorá hľadá dvoch stratených chlapcov. Tento hlas je však upozadený laxnosťou okolia – o nič predsa nejde, je to deň ako každý iný, preto ani kamera nezaberá to, čo sa v danej chvíli zdá byť nepodstatné.

Od začiatku snímku plynule prechádzame medzi niekoľkými hlavnými postavami. Dlhé pomalé zábery, ktoré sa premiestňujú z postavy na postavu a pomáhajú budovať pokojnú atmosféru dotvárajúcu všednosť bežného popoludnia pri vode a upriamujú našu pozornosť na ich správanie. Hlas matky sa k nám dostáva druhýkrát, pri zaberaní plavčíka v strednom veku, bez trička a s pupkom, ktorý bol vyrušený pri pití svojho piva. Na otázku, či nevidel dvoch stratených chlapcov, odpovedá:„Kde? Vevodě?“ K odmietaniu závažnosti celej situácie prispieva vedúci celého zariadenia, ktorý podotýka, že sa to predsa deje každý deň. Konflikt – hľadanie stratených chlapcov, nezobrazuje akciu, volanie polície, prehľadávanie lesov, miesto toho sa divákovi postupne odhaľuje psychológia jednotlivca, ktorý sám nevie, čo presne má robiť a vždy si myslí, že aktivitu vyvinie niekto iný. Pretože on si musí dopiť svoj kelímok piva.

Režisér a scenárista v jednej osobe si miesto dramatizácie príbehu vyberá zobrazovanie konania jednotlivých postáv a premenu ich laxného postoju pod ťahom stále vážnejšej situácie a pomaly sa končiaceho dňa. Stupňujúce sa napätie pozorujeme cez vnútorné rozpory, ktoré prežíva jednotlivec pod nátlakom okolia a vlastného vedomia. Stereotypy ako neustále sťažovanie sa, pitie piva, fajčenie cigarety a určité pohodárstvo, sa postupne premieňa i na osobnú drámu a bezbrannosť každého z nich. Strach a pocit viny plavčíka na konci snímku nám odhaľuje neistotu nejednoznačných situácií, kde sa formuje vina medzi jednotlivcom a kolektívom. Tá sa však uzatvorí keď jeho „otrlý“ nadriadený, ktorý žiadnu vinu neprijíma, prehlási: „Hovno, tam je to napsaný. Na vlastné nebezpečí.“

Martinec týmto snímkom nastavuje zrkadlo súčasnej českej spoločnosti, v ktorej panuje vulgárnosť i na tých najvyšších miestach. Robí to ale s veľkou dávkou rešpektu a pokory, nikoho neuráža, ani neobviňuje – vnímavo pozoruje a s trpkosťou vnáša do charakterov svojich postáv správanie, ktoré vidí v bežnom živote. A týmto jednoduchým spôsobom i prepája a uzatvára Anatomii českého odpoledne – zobrazením hašteriacej sa bežnej českej rodiny, ktorej sa žiadna tragédia nedotkla – a preto na konci snímku otec posiela svojho malého syna kúpiť ešte jedno pivko, kým nezapadne slnko a ich pohoda na rozprestretej deke neskončí.

Príspevok sa venuje analýze vybraných diel, ktoré súvisia s prejavom archetypu*. Teória archetypov je spojená s Dr. Carlom Gustavom Jungom a jeho užšou teóriou o archetypálnych vzoroch − (matka, tieň, maska, anima/animus, ja)*. Text podrobnejšie rozoberá príklad zo svetovej kinematografie – film 8 ½ od talianskeho režiséra Federica Felliniho. Esej sa venuje aj aktuálnym seriálom, ktoré sú vysielané na populárnych streamovacích platformách – Black Mirror (od r. 2015 na Netflixe) a Euphoria (od r. 2019 na HBO).

Tieto príklady sú audiovizuálne diela, ktorých obsahom sú prejavy archetypov predovšetkým v súčasných pohyblivých obrazoch. Esej sa snaží načrtnúť analýzu takých pohyblivých obrazov, v ktorých sa dnes v toku digitálnych médií môžeme stretnúť s prítomnosťou archetypov. Dokázať, že tieto archetypálne pravzorce plynulo prešli zo sveta fyzického do sveta nových obrazových súvislostí, ktoré sú založené na princípe technických obrazov. Tieto nové technické obrazy definuje teoretik nových médií Vilém Flusser ako technoimagináciu.

Súčasná česká filozofka, teoretička a historička filozofie prof. Hana Hogenová v rozhovore pre Petra Horkého uvádza dôvod prečo je dôležité poznanie teórie archetypov C. G. Junga takto: ,,Myslím, že poznanie Jungových archetypov pomôže človeku orientovať sa v dnešnej dobe. Je to súčasťou ľudskej kolektívnej duše, je to niečo, čo vidíme na sebe, na ľuďoch každý deň.“[1]

Pri štúdiu dejín umení sa stretávame s kontextmi, ktoré súvisia so psychoanalýzou a Sigmundom Freudom, ktorý bol spojený hlavne so surrealizmom.[2]

Prejavy umenia, ktoré sú spojené so psychológiou v oblasti analytickej psychológie* sú menej známe ako tie, ktoré sú spojené so psychoanalýzou*. Aj napriek tomu, však nájdeme synchrónne diela, ktoré vychádzajú alebo sú inšpirované teóriami o analytickej psychológii či konkrétnejšie teóriou o archetypoch podľa C.G. Junga. Príklady môžeme nájsť predovšetkým vo výtvarnom umení, a to médiu maľby (Mark Rothko, Jackson Pollock), taktiež vo filmovom umení založenom na princípe pohyblivého obrazu alebo v iných médiách. Čo ale o umení hovorí samotný Jung, zakladateľ analytickej psychológie?

Na jednej strane Jung tvrdí, že umenie a z neho plynúce umelecké zážitky sú vždy tak trochu neúplné no na druhej strane, pridáva silu umeniu v konfrontácií s kultúrou, s ktorou umenie súvisí, pretože umenie súvisí s kultúrou, ktorá dáva znaky národu a epochám. Niekedy dáva umeniu formu sna, inokedy súvisí so psychoanalýzou. Umelecké dielo nie je len prízrakom ale skutočným javom.[3]

Filmové umenie ovplyvnili teórie o archetypálnych vzoroch. Medzi formát zo svetovej kinematografie môžeme radiť film 8 ½ z roku 1963 od talianskeho režiséra Federica Felliniho.

Fellini začal študovať Junga a uvedomil si nový tvorivý potenciál. Pustil sa do výroby 8 ½. Pre neho sny a fantázie predstavovali spôsob, ako získať prístup k imaginatívnemu svetu väčšieho významu. Režisér sa zoznámil s teóriou individualizácie Junga, ako aj s predstavou kolektívneho nevedomia a archetypov. Kolektívne nevedomie sa týka fragmentov skrytých poznatkov, ktoré sú zdieľané ľuďmi a patria do najhlbšej časti psychiky. Vo filme 8 ½ sa môžeme stretnúť s prejavom mnohých archetypov napr. matky, hrdinu, animy, stareny, tieňa. Vo vzťahu k hĺbkam Guidovho individuálneho nevedomia, k jeho tieňu. Je zrejmé, že sledujeme dôležitú scénu, ktorá má introspektívny podtext. Odohráva sa počas iného sna, tentokrát v prostredí cintorína. Anima – nevedomá ženská stránka muža, ktorá presahuje individuálnu psychiku človeka.[4]

Archetyp múdreho starca – večnej otcovskej mužskosti. Prítomnosť členov štábu vo sne môže poznamenať Guidov sentiment neúspechu voči jeho otcovi, pretože Conocchia a producent sú tiež sklamaní z Guidovho šupinatého postoja k natočeniu jeho filmu.[5]

Vo svojej autobiografickej knihe Frederico Fellini filmuje píše: „Chcem sa pokúsiť o akúsi psychoanalýzu, ktorá určite podráždi nijakého psychoanalytika. Mám dojem, že hojnosť určite poukazuje na akýsi nedostatok matiek.“

Fellini ďalej opodstatňuje prepojenie medzi archetypom matky v talianskej kultúre a o matke a jej symboloch.[6]

Vilém Flusser, český teoretik nových médií definoval tézu o tkz. technoimaginácií, v ktorej objasňuje to, že medzi prvé technické obrazy patrí fotografia. Fotografia ako odtlačok reality. Fotografia ako prostriedok tvorenia obrazov, ktoré je možné duplikovať. Z fotografie sa vyvinuli ďalšie média (pohyblivý obraz) a tieto nové technické médiá sa podľa Flussera budú vyvíjať do nekonečna.[7]

Je zrejmé, že archetypy ako subjekty sa plynulo preniesli do objektu – internetu a online digitálneho prostredia. Ich reprezentácia a interpretácia dnes našla uplatnenie v toku reklamných obrazov, pomocou ktorých sa Nás marketingový stratégovia snažia simulovať a nahodiť predstavu a to takú, akú chcú o tom, aby sme sa v konkrétnom výrobku či služby našli.

Preto, je dôležité rozlišovať nielen symboly ale aj symptómy. To, aby sme rozpoznali symptómy si vyžaduje tréning analytického a kritického myslenia vo vzťahu objekt a subjekt.

Objekt a subjekt – vzťah počítač a človek. Objekt a subjekt vzťah človeka prepojeného na technoimagináciu – nové média využívajú technické obrazy. Podrobnejšie o vzťahoch medzi objektom a subjektom teda konfrontáciách človek – internet, počítač sa môžeme dočítať v textoch od etablovaného kanadského teoretika nových médií a komunikácie Marka Postera.[8]

Známy anglický seriál s názvom Black Mirror hovorí vo svojich epizódach o možnostiach novej budúcnosti. Interpretuje známe javy z každodenných situácií a ponúka akúsi interpretáciu možnej skutočnosti v blízkej budúcnosti človeka prepojeného na technológie a technológie prepojenej na ľudí. Upozorňuje na temné stránky, ktoré sa môžu a už sa aj stavajú prítomné v živote v súčasnosti.

Spojenie medzi archetypom masky či skôr avatarov* – nových podôb a identít, ktoré je možné tvoriť alebo používať na základe počítačového softvéru či iných nových technológií ako virtuálna realita etc. Vzťah anima – animus. Otázniky nad temnými stránkami technologických výdobytkov. Aj to sú nosné situácie, s ktorými sa môžeme stretnúť v piatej časti prvej epizódy – Black Mirror s názvom Striking Vipers.

Striking Vipers – pomenovanie dostala táto časť, nakoľko vychádza z hry Tekken 3. PlayStation hra pôvodne používaná na hracej konzole PlayStation 2, v ktorej ide o súboj dvoch užívateľmi vybraných avatarov – postáv, ktoré spolu zápasia v rôznych prednastavených prostrediach.[9]

Hlavnými protagonistami epizódy Striking Vipers su Karl a Danny, ktorí ako 20-ročný najlepší kamaráti spoločne hrávali playstation hru Tekken. Tak, ako plynie doba a s ňou nové technologické vymoženosti, hra Tekken 3 si našla svoje vylepšenie vo VR.

Karl daruje Dannymu túto vylepšenú verziu hry Tekken 3 a spoločne objavujú vo večerných hodinách príťažlivosť nie len technickej vymoženosti preniesť sa do hry, v ktorej spolu bojujú, ale aj vyberajú svoje podoby tzv. avatarov. Karl na seba berie podobu animy – ženy. Ide o blondínu ázijského typu. Danny sa necháva v podobe muža. Sexuálna príťažlivosť na seba v simulovanom prostredi nenechá čakať a začne sa medzi nimi vyvíjať príťažlivosť s ňou spojený sexuálny pomer a s ním aj vzťah.

Po čase sú obidvaja zmätení a rozhodnú sa overiť si, či sú skutočne stotožnení so svojimi fantáziami aj v reálnom svete. Stretnú sa a bozkom chcú zistiť, či k sebe majú príťažlivosť, či city aj v ich vlastných fyzických telách reprezentujúcich sa ako mužov sú reálne. V závere nám dej nedáva jasné východisko o tom, či tomu tak je alebo nie je. Situáciu sa rozhodli riešiť tak, že toto stretnutie vo VR hre budú realizovať raz ročne.[10]

Karl a Danny v tomto smere priali svoj tieň a rozhodli sa s ním vyrovnať – rozprávať a vysporiadať sa s ním. Tento jav definuje C. G Jung, ako proces cez ktorý musíme prejsť, aby sme sa dostali k svojmu self (ja). To dosiahneme vtedy ak zhodíme masku (personu) a otvoríme sa rozhovoru s našími temnými stránkami.

Je zrejmé, že identita virtuálna a identita reálna sú dve možnosti, v ktorých sa dá interpretovať samého seba. Online média lákajú nastaviť si personu tak, aby vyhovovala hladine super ega. Nové instantné vylepšenia fotografií – technických obrazov pomocou filtrov, AR modifikácií či iných podporných aplikácií ponúkajú možnosti jednoducho a rýchlo interpretovat reálu ľudskú tvár do nových podôb a vnúknuť tak predstavu o tom, čo je reálne. Problematika tkvie v tom, že po čase už ani nebudeme vedieť definovať to, čo je reálne a to čo je len virtuálne.

Odvážne tvrdenie ponúka Jaron Lanier ,,Virtuálna realita začína podobne ako iné médium, napríklad televízia, počítače či písané jazyky, akonáhle však dosiahneme istý stupeň využitia, prestáva byť médiom a stáva sa jednoducho ďalšou realitou, ktorú môžeme obývať.[11] Ďalším z prejavov konfrontujúcim sa s archetypom, v tomto prípade s archetypom matky, je príklad zo súčasnej seriálovej série – Euphoria. Seriál, ktorý je dostupný na známej streamovacej službe HBO.

Hlavnými persónami sú Rue a Jules. Jules aj v reálnom živote nosí formu ženy – animy (transgender). Dejová línia pripomína klasický americký naratív stredoškolských dievčat hľadajúcich svoje miesto v spoločnosti, svoju identitu, seba sa (self). Oproti iným typickým príbehovým líniám je však do veľkej miery v seriáli zastúpené temno. Tieň v podobe záujmu o drogy, kontroverzné sexuálne praktiky, najčastejšie v kombinácii oboch.[12]

Psychoanalytička voľným rozprávaním zisťuje príbehy o Jules, jej dospievaní, strate a hľadaní sa. O vzťahu s Rue. Scéna, ktorá je viac ako signifikantná v prepojení na archetyp matky nastáva, keď Jules spomína ako rada chodila k moru v blízkosti domu starých rodičov.

Jules: „Ale potom myslím na prekrásne myšlienky, myslím na niečo ako océan. Myslím, že chcem byť tak krásna ako oceán, pretože oceán je silný. Moja stará mama žila pri oceáne, keď tam žila, navštevovala som ju, chodila som do oceánu, zatvorila som oči a iba som plávala a plávala a nezáležalo mi, kde som plávala, niekedy ma to úplne odnieslo. Niekedy sa modlím k oceánu. Byť trans je pre mňa ako náboženstvo, je to moje, patrí to mne. Cítim, že chcem byť nažive.“[13]

Táto citácia nám ponúka pohľad do psyché jednej z hlavných postáv seriálu Euphoria – Jules, ktorá sa týmto výrokom otvorila psychologičke a poskytla jej možnosť danú problematiku analyzovať a riešiť.

Divákovi uvedenému do problematiky a kontextu Jungových archetypálnych vzorov je hneď zrejmé, že more symbolizuje hľadanie matky. Analytička preto obracia v pokračovaní deja pozornosť na matku Jules, kde vidí potenciálne rozlúštenie toho, prečo sa Jules správa tak, ako sa správa a vyhľadáva nekomfortné situácie. Jules vlastne celú dobu hľadá svoju matku a jej prítomnosť.

Vývoj nových médií so sebou priniesol istú problematiku. Žijeme v dobe, kedy reálny čas premietame do toku pohyblivých obrazov, ktorých obsahom sú naše tváre na ktoré mapujeme iné podoby. Tieto podoby tkz. avatarov sa stali našou súčasťou v reprezentácií nášho self (ja). Fenomén tekutej doby, však nezebezpečil návod ako rozpoznávať symboly a symptómy vizuálnych dát. Kontexty analytickej psychológie či konkretnejšie Jungovej teórie o archetypoch sú prítomné tak, ako v svete fyzickom aj v svete virtuálnom, čo dokazuje prípadová štúdia vybraných audiovizuálnych ukážok. Otázky, ktoré sa otvárajú v kontexte reprezentácie archetypov v simulakrách tvorených tvorcami reklám o tom, do akej miery falšujú skutočnosti, sa otvárajú pri kritickom prehodnotení v momente pozastavenia sa nad tým, čo vlastne okolo seba vidíme. Do akej miery sa my sami skrývame za nové podoby našich alter identít. Masky sa vynárajú na čo deň v toku médií na sociálnych sieťach v kontexte archetypu maska. Reprezentáciu tieňa nájdeme v našich neprejavených túžbach, záujmu o tvorbu a zdieľanie hoaxov a rozšíreným záujmom o sexistické obrazy. Anima a animus sa so sebou bijú navzájom v modifikovaných identitách virtuálnych charakterov. Matka je vyhľadávaná prostredníctvom filmových médií, zobrazuje sa ako more, oceán, príroda alebo kostol. Tak, ako sa vyvíjajú sa nové média a s nimi aj nové technické obrazy, vyvíja sa aj väčší dôraz na kritické prehodnocovanie. Analytiku médií, ktoré prijímame prostredníctvom technologických zariadení. Dôraz by mal smerovať na rozpoznávanie symbolov aj symptómov v objekte – internete vo vzťahu subjektu – pozorovateľovi médií. Dôvodom je dôkladnejšie uchopenie významov, ktoré sú nám v toku digitálnych médií servírované na čo deň.

Euphoria

Black Mirror

[1] HORKÝ, Peter Život je dar, za který se také musí platit In: Youtube (online). Cit. (05.05. 2021). Dostupné na:
https://www.youtube.com/watch?v=WpkCWKJ8Qqo Kanál uživateľa Petra Horkého 30:00 – 31:40

[2] HODGE, Susie.Proč je to umění, 100 moděrních děl od Mucha po street art. In: Predmety a hračky Praha: Slovart 2014 223 s. ISBN 978-80-7391-876-7 str.15.

[3] WOJTKOWSKI, Sylwester. Jung’s Art complex (online). Cit. (08.05.2021). Dostupné na:
https://aras.org/sites/default/files/docs/00028Wojtkowski.pdf str. 3-4.

* Archetyp – praobraz, univerzálny motív, symbol, ktorý tu bol stále

* Archetypy – podrobnejšie o archetypoch (matka, maska, tieň, anima-animus) a ich jednotlivých charakteristikách píše Mária Puškárová vo svojej knihe Múdry starec

* Analytická psychológia je v slovníku psychológie definovaná takto: Teória osobnosti, ktorá obsahuje časť psychológie Sigmunda Freuda, ale minimalizuje sexuálne motívy a maximalizuje individuálne faktory. Psychika sa interpretuje predovšetkým v zmysle filozofických hodnôt, prvotných obrazov a symbolov a snahy o sebarealizáciu. Predmetom života je podľa Jungovej filozofie – dosiahnutie tvorivej rovnováhy medzi všetkými silami.

* Zakladatel psychoanalýzy je moravský rodák Sigmund Freud (1856 – 1939). Ve Vídni Freud vystudoval neurologii a psychiatrii. Jako lékař se věnoval zejména hysterii. Ve Francii se seznámil s hypnózou a hypnotickou sugescí jako metodou léčení hysterie. potlačenými vzpomínkami. Pomocí hypnózy lze od nemocného získat informaci o vzniku jeho symptomů, přitom tyto informace pacient v bdělém stavu nedovede podat vůbec nebo jen nedokonale.

[4] HAYES, Mark Psychoanalysis & the Films of Federico Fellini (online) Cit. (08.05.2021) dostupné online: https://digitalcommons.pace.edu/cgi/viewcontent.cgi?referer=https://www.google.com/&httpsredir=1&article=1011&context=honorscollege_theses str. 7.

[5] SANTORO, Nunzio The realm of the irrational in Fellini’s 8 and 1/2, as a source of artistic inspiration (online) cit. (08.05.2021) dostupné online:
https://medium.com/@santoronunzio58/the-domain-of-the-irrational-in-fellinis-8-and-1-2-as-a-source-of-artistic-inspiration-2355fb3a80af

[6] FELLINI, Federico Federico Fellini filmuje Zurich : Diogenes AG, 1980. 179 s ISBN: 61-716-86 str. 88-89.

[7] FLUSSER, Vilém Moc obrazu; výber filosofických textu z 80. a 90. let In: Náčrt teorie technoimaginace Praha: OSVU Praha, 1996. 60s. str. 21 dostupné online na tomto internetovom odkaze: https://monoskop.org/images/8/86/Flusser_Vilem_Moc_obrazu_pp_16-60.pdf

[8] VENKATESH, Alladi The Mode of Information and the Cultures of the Internet-A Conversation with Mark Poster (online) Cit. (08.05.2021) dostupné online: https://www.researchgate.net/publication/261630214_The_mode_of_information_and_the_cultures_of_the_i

[9] TAKKEN 3 PlayStation Classic In:story (online) Cit.( 09.05.2021) dostupné online: https://asia.playstation.com/content/dam/pscom/japan-asia/playstation-classic/manuals/pdf/b17-tekken-3-en.pdf

*Avatary – slovo avatar je odvodené od slova zo sanskritského jazyka označuje vtelenie Boha do inej bytosti. V oblasti IT sa avatarom mení forma, ktorou je nejaká osoba prezentovaná v digitálnom prostredí. str. 178 -Chatfield. Tom. Digitální svět 50 myšlenek, které musíte znát In: Avatary

[10] JENNIFER, OUELLETTE, Black Mirror is back for S5, but it might be running out of fresh ideas (online) Cit. (09.05.2021) dostupné online: https://arstechnica.com/gaming/2019/06/review-black-mirror-s5-doesnt-quite-capture-the-magic-of-earlier-seasons/

[11] MURÍN, Michal – CSERES, Jozef Od analágového k digitálnemu… Nové pohľady na nové umenia v audiovizuálnom veku In: Virtuálna realita ako sen a ako technológia Banská Bystrica : Fakulta výtvarných umení, Akadémia umení v Banskej Bystrici, 2010. ISBN 80-89078-78-3 str. 179.

[12] VÁVRA, Radovan Môže im patriť svet, oni aj tak nezvládajú žiť. Tento seriál šokuje (online) Cit.(09.05.2021) dostupné na: https://oserialoch.pravda.sk/drama/clanok/518366-moze-im-patrit-svet-oni-aj-tak-nezvladaju-zit-v-mladom-veku-tento-serial-sokuje/ e/

[13] NASSAR, Adham : Beautiful as the ocean – Euphoria (2021) Special E02 In: Youtube [online]. 24 Jan 2021 [cit.2021-05-05]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=oXo-JgFycPA

„Já jsem tam nebyl, takže bych nechtěl dávat nějaký soudy. Jenom jsem portrétoval Čechy tak, jak je vnímám.“^[1] uvádí v medailonku nominací na Českého lva režisér Adam Martinec. Jeho studentský snímek Anatomie českého odpoledne získal hned dvě ocenění v rámci 28. ročníku cen Českého lva, a to v kategorii Nejlepší krátký film a Cena Magnesia za nejlepší studentský film.^[2] Anatomie českého odpoledne také sklidila úspěch v rámci Ceny české filmové kritiky, kde taktéž vyhrála v kategorii Nejlepší krátký film. ^[3]

Režisér na 25 minutách analyzuje prvky patologického chování návštěvníků koupaliště. Divákovi servíruje symfonii zmnožených perspektiv, kdy každá scéna začíná a končí s jiným aktérem. Kamera postavy sleduje a navozuje tak pocit, jako by si problémy mezi sebou přehazovaly. Zoufalé prosby maminky, zda někdo neviděl její ztracené syny jemně narušují vulgárnost prostupující všemi kouty koupaliště. Není však schopna nezájem a neochotu masy přehlušit. Neslušnost, přehazování viny na někoho jiného, zamlčení vlastního pochybení a ignorace se stávají hlavními tématy filmu. Do hledání dvou malých chlapců se kromě policie zapojují pouze zaměstnanci rekreačního střediska. S rozvíjející se intenzitou pátrání, stoupající nervozitou ze strany plavčíka, majitele a pokladní, vnímáme houstnoucí dusnou atmosféru horkého dne, který se pomalu jistě proměňuje v tragédii. Záběry návštěvníků, dětí skákajících ve vodě, telefonující paní, nám však v kontrastu ukazují laxnost a vědomé přehlížení hlášení z amplionu. Implicitně tak zde vyvstává česká formulka to se mě netýká, nemám to zapotřebí. Nehas, co tě nepálí. Avšak i zaměstnanci představují čecháčkovský zlom v narativu, kdy se snaží ve změti pochybení, najít prostor pro své vlastní alibi. A jaká je tedy daň za lhostejnost?  Režisér se těžkého tématu zhošťuje po hrabalovsku a tím dostává film specifický nádech českého tragikomična. Banální situace, humorné promluvy typu „dopiju a jedu“, tu narážejí na ty tragické. Ryze observační pohled na jednotlivé klíčové postavy a jejich charakterový vývoj poukazuje na patrnou inspiraci českou novou vlnou.

Kromě hlavní pátrací linie odehrávající se na břehu, je možné sledovat ještě vedlejší linii dětí pohybujících se v lese, později i ve vodě. Do poslední chvíle nás tato linie příběhu fungující na velmi jednoduchém principu nechává v napětí.

Závěr filmu odkrývá celkovou deziluzi jak návštěvníků postávajících na břehu jezera, tak postavy plavčíka, kterému dochází, že zábava zachránce bez trička, popíjející u stánku pivo, právě skončila. A to velkou odpovědností a tragédií, která se již nesmí opakovat. Kolektivní odpovědnost a vina se zde projevuje skrze anonymitu, která je v závěru odkryta. Svižná úvodní scéna, podkreslená písní Malá dáma od populární české kapely Kabáti, anonymizuje dav příchozích návštěvníků tím, že vidíme pouze jejich spodní část těla. Symbolika typického čecháčkovství střední třídy je zde předložena skrze obuv – sandále, ponožky, tenisky, nateklé kotníky starších dam, igelitové a plážové tašky. Anonymita a kolektivní odpovědnost pokračuje ve scéně, kde přes rozostřená těla postávajících návštěvníků, vidíme zlomový moment snímku. Závěr filmu nám již tento bezejmenný dav odkrývá, vidíme jednotlivé postavy, které mlčky se sklopenou hlavou opouštějí rekreační středisko. Mohli jsme něco udělat? Tuto ponurou atmosféru naruší postarší pár, který překáží sanitce v cestě a tváří se, jako by se nic nestalo. Nehas, co tě nepálí.

Anatomie českého odpoledne tedy trefně odkazuje ke svému názvu, pitvě malého českého člověka. Jedno parné odpoledne, kdy si každý chce užítjen svoji volnou chvíli versus vážná událost, která postupně odkrývá tragické prvky v rozkolu společnosti. Ve filmu, kde nesmí chybět pivní břich, tak Martinec bravurně vykresluje portrét češství, takový, který byste cizinci jako medailonek ukázat nechtěli.

Anatomie českého odpoledne
Česká republika, 2020
Délka: 22 minut
Režie: Adam Martinec
Scénář: Adam Martinec
Kamera: David Hofmann
Produkce: Matěj Paclík
Hrají: Jakub Špalek, Simona Peková, Jiří Šeda, Matouš Borecký, Adam Kyznár

[1] ČESKÝ LEV, ČFTA. 28. Český lev – nominace – nejlepší krátký film. Youtube [online]. Český lev – ČFTA, 2021 [cit. 2021-5-7]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=ElIon6O_H54

[2] ČESKÝ LEV, ČFTA. Výsledky 28. ročníku cen Český lev [online]. In: . 7.3. 2021 [cit. 2021-5-7]. Dostupné z: https://www.ceskylev.cz/cz/novinky/vysledky-28-rocniku-cen-cesky-lev

[3] Ceny české filmové kritiky 2020. In: Sdružení českých filmových kritiků [online]. [cit. 2021-5-7]. Dostupné z: http://filmovakritika.cz/ceny-ceske-filmove-kritiky-2020/

Přestože měl student katedry režie pražské FAMU Adam Martinec úspěch již se svým debutovým krátkým filmem Cukr a sůl, až jeho absolventský „kraťas“ Anatomie českého odpoledne, vytvořený za pomoci Státního fondu kinematografie, mu přinesl ocenění Ceny české filmové kritiky nebo Českého lva. Pro svou druhotinu hledal inspiraci nejen v reálném příběhu, ale i v textech Bohumila Hrabala, který stejně jako Martinec, skvěle dokázal zachytit rysy české nátury. 

Krnovský rodák zaujal již svým debutem z roku 2018 Cukr a sůl, který se promítal na festivalu v San Sebastianu a okouzlil i diváky v Karlových Varech. Snímek byl nominovaný na Českého lva v kategorii Cena Magnesia za nejlepší studentskou práci, tu však Martinec získal až se svým absolventským filmem bakalářského studia na FAMU Anatomie českého odpoledne, stejně jako historicky první cenu za nejlepší krátký film. 

Podobně jako v předchozím snímku se i v Anatomii českého odpoledne autor zaobírá „normálními“ lidmi, kteří představují všechny možné stereotypy, jež si jen u Čechů dovedeme představit. Tentokrát se nicméně inspiroval skutečným příběhem dvou vietnamských chlapců, kteří se v roce 2018 utopili v jezeře Lhota kousek od Prahy. Média se kauzou zabývala především kvůli xenofobním obviněním vůči zaměstnancům areálu nebo jejich neochotě chlapce hledat. 

Martinec příběh otevírá příjezdem manželského páru s dvěma chlapci do areálu neidentifikovaného koupaliště. Hned na úvod se setkáváme s nervózní a nevrlou pokladní Věrou, která nemá drobné, nebo návštěvníky, kteří se řídí heslem náš zákazník, náš pán. Byl by to další z obyčejných horkých letních dnů, kdyby se nezačali pohřešovat dva chlapci. Plavčík Jarda tak začíná hochy hledat, jenže bez úspěchu. Do toho na zaměstnance areálu pod vedením svérázného majitele Dalibora začínají tlačit rekreanti. Na místo přijíždějí hasiči a policisté a všichni netrpělivě čekají, kdy se děti najdou. 

Ve filmu Martinec opět zkombinoval spojení profesionálních herců a neherců, čímž dodal snímku na autenticitě. Dosáhl toho ale především díky emotivním výkonům Jakuba Špalka v roli plavčíka a Simony Pekové jako pokladní, kteří dokázali diváka vtáhnout do děje i s pomocí velmi přirozených dialogů, ve kterých se autor nebojí ani vulgárních výrazů. Právě v dialozích tkví síla filmu. 

Komickou stránku filmu vytváří hra se stereotypy, ve kterých může divák najít sám sebe nebo někoho ze svého okolí.  Ať už je to stěžování na horko („Vedro jak v prdeli, já se potím jak zvíře.“) nebo dotazů manželek či partnerů, jestli něco nezapomněli doma. 

Režisér stereotypy nevytváří jenom pomocí dialogů, ale i pomocí záběrů na jednotlivé postavy a jejich oblečení. Hlavní aktéři vypadají tak, jak si jen můžeme představit zaměstnance postsocialistického českého rekreačního areálu. Úsměvným upozorněním je detail na obuv návštěvníků cestou do areálu, které doprovází skladba Malá dáma od skupiny Kabát, jenž se řadí mezi populární hity rádií a „správných“ českých rockerů. Vždyť i s touto písni reprezentovali naši zemi v roce 2007 na Eurovizi. Kromě této dominantní skladby z úvodu ale hudba hraje jenom ilustrační roli a není výraznou součástí filmu. 

Snímek poukazuje na typické „čecháčkovství“, kdy jenom kritizujeme, snahu ke změně ale nevynaložíme. Věta „Víte vy vůbec, že se vám tam ztratili nějaký dvě děti?“ je jenom malá sonda do způsobu jednání návštěvníků s vystresovanými zaměstnanci. Když ale evidentně zákazníka vyzvou, aby šel také pomoct s pátráním, odvětí jen nevěřícně: „Já bych je měl jít hledat?“ Právě prostřednictvím podobných dialogů odkrývá nezájem většiny lidí, kteří si ve snímku jenom chtěli odškrtnout položku o projevení zájmu.

Martinec si s divákem ale po celou dobu filmu jenom hraje. Jelikož snímek otevírá manželský pár s dvěma chlapci podobného věku jako jsou ti hledaní, předpokládáme, že se pohřešují právě tito chlapci. Navíc je v průběhu filmu vidíme, jak si hrají v areálu. Může se tedy zdát, že sledujeme cestu k neštěstí nebo naopak k veselému konci. Druhou možnost ale můžeme vyloučit v okamžiku, kdy chlapce hledá jiná žena, než jsme viděli na začátku...  

Režiséru a scenáristovi Adamu Martincovi se opravdu povedla věrohodná sonda do české nátury. Jak autor prozradil, sám název snímku Anatomie českého odpoledne měl odkazovat na studii jednotlivých postav a rozpitvání jejích rozhodnutí. Vhled do jednání a pocitů se Martincovi podařilo dosáhnout skrze dialogy, a i vhodným výběrem klíčových situací. Sázka na stereotypy a jednání v kritických situacích se ukázala být šikovnou volbou, stejně jako inspirace skutečným příběhem, který měl široké mediální pokrytí. Autorovi se tak ocenění dostalo zaslouženě a můžeme se jenom těšit na jeho magisterský celovečerní film, kterým by nás měl zavést na „správnou“ českou zabijačku. 

Země: Česká republika
Rok: 2020
Délka: 22 minut 
Režie: Adam Martinec 
Scénář: Adam Martinec
Kamera: David Hofmann
Produkce: Matěj Paclík
Hrají: Jakub Špalek, Simona Peková, Jiří Šeda, Matouš Borecký, Adam Kyznár

Tvůrčí workshop pro přihlášené účastníky.

Jak napsat dobrou filmovou recenzi či kritiku? A jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Připravili jsme program během kterého si účastníci osvojí praktické nástroje a rady k úspěšné umělecké analýze.

Jak workshop probíhá?

Tvůrčí workshop probíhá zdarma online dne 25. 4. 2021. Pro účast na workshopu je nutné absolvovat čtyři masterclasses a úvodní debatu Co je to audiovize? v termínu 22.– 24. 4. 2021.

Co vás čeká?

Na konkrétních filmech si ukážeme, čeho se při psaní držet a čeho se vyvarovat. Následně si každý z účastníků zvolí vlastní dílo k recenzi a samostatně ho rozpracuje. Lektoři se vám budou věnovat i po skončení nedělního workshopu a pomohou dotáhnout texty do podoby, kterou publikujeme na webu Audiovizuální sauny a ve vybraných filmových online magazínech.

Lektoři

Klára Feikusová a Vojtěch Rynda

Registrace

Registrace byla uzavřena.

Dotazy

Případné dotazy směřujte na barbora@krutonfilm.cz.

Klára Feikusová

Klára získala magisterský titul v oborech Televizní a rozhlasová studia a Filmová studia na Univerzitě Palackého. Zde momentálně studuje v rámci doktorského programu, přičemž se zaměřuje na televizní studia. Odborně se zabývá cinematizací televize, televizní estetikou a konvergencí médií. Dále se zajímá o hororový žánr a reprezentaci minorit ve filmu a v televizi. Klára také spoluorganizuje sekci Hot TV na Letní filmové škole a v minulosti pracovala na festivalech Academia film Olomouc, Ozvěny Mezipater a další. Je redaktorkou online magazínu 25fps.

Vojtěch Rynda

Nepovažuje se za kritika, nýbrž za konzumenta a publicistu. Začal v minulém století psát o kultuře, protože tušil, že tak bude mít přístup k filmům a hudbě zdarma. Strávil řadu let na volné noze, kdy přispíval do Lidových novin, Reflexu, měsíčníku Time In, webu dokina.cz a v jednu dobu dokonce psal o filmu pro „protilehlé“ magazíny Elle i Maxim zároveň. Necelé tři roky působil v redakci Lidových novin, sedm let byl redaktorem časopisu Týden, kde několik let kulturní rubriku i vedl. Při hodnocení filmů je pro něj zásadní sledovat (ne)naplňování žánrových schémat a/nebo unikátnost autorské vize.

O stylu filmově-kritického psaní. Masterclass Ondřeje Pavlíka.

Masterclass představí styl filmově-kritického psaní, který se zakládá na syntéze různých přístupů: analytického, interpretačního nebo impresionistického. Zároveň poukáže na důležitost, kterou kromě stylů a přístupů hraje kritikovo vlastní rozpoložení či naladění. Masterclass také poodhalí zákonitosti a zvyklosti filmově-kritické praxe vycházející ze zkušenosti s tuzemskými filmovými časopisy (Cinepur, Film a doba, A2) nebo rozhlasovými pořady (ČRo Vltava, Radio R).

SLEDUJTE ZDE!

Ondřej Pavlík

Ondřej Pavlík je filmový kritik a publicista. V současnosti působí jako doktorand na Ústavu filmu a audiovizuální kultury v Brně, kde se věnuje výzkumu české filmové kritiky v kontextu digitálních médií. Je redaktorem časopisu pro moderní cinefily Cinepur a externě spolupracuje s magazíny Film a doba nebo A2. Na platformě Substack provozuje svůj blog Tisíc a jeden film. Jako dramaturg spolupracuje s filmovými festivaly KVIFF či LFŠ.

Co nám může kritická analýza populární hudby říci o naší společnosti? Masterclass Anny Oravcové.

Co nám může kritická analýza populární hudby říci o naší společnosti? Masterclass Anny Oravcové.

SLEDUJTE ZDE!

Anna Oravcová

Anna Oravcová k hip hopu a rapu přistupuje ze všech možných stran a úhlů. Je organizátorkou akce Freestyle Mondays v Cross Clubu a soutěže End of the Weak a má svou vlastní show Street Cypher na Radiu SPIN 96,2. Také učí na University of New York in Prague a kulturu rapu a hip hopu reflektuje na akademické úrovni. Její výzkum i publicistická činnost se mimo jiné soustředí na genderový aspekt populární hudby a obraz žen v rapu i prosazování českých rapperek na scéně.

Jak souvisí Fortnite s proměnou sociálního života mladých lidí a co říká Cyberpunk 2077 o současné politice? Masterclass Ondřeje Trhoně.

Videoherní žurnalistika se u nás z největší části zaměřuje stále na čtenáře, pro které je hraní her významný koníček a součást identity. Videohry jsou dnes ale médium, které zasahuje do života všech. Podíváme se za hranice českého herního psaní, do médií, které se na hry dívají ve společenském kontextu - nejen jako kratochvíle nebo stroje za peníze. Ukážeme si tipy, jak psát herní kritiku tak, aby si ji přečetla i vaše babička - tedy pokud už Skyrim nehraje.

SLEDUJTE ZDE!

Ondřej Trhoň

Ondřej Trhoň je kulturní a převážně videoherní publicista, který dlouhodobě spolupracuje s Radiem Wave, filmovým měsíčníkem Cinepur, ČT Art nebo A2. Je šéfredaktorem literárního webu revue Prostor, přednáší na Studiích nových médií FF UK, podílí se na vývoji a marketingu videoher ve studiu Charles Games a vydává nezávislý časopis Dýpt.

SLEDUJTE ZDE!

Pavel Sladký

Pavel Sladký je jedním z nejzkušenějších moderátorů a publicistů v českém filmovém světě. O literatuře a filmu píše pro Aktuálně.cz, Cinepur nebo Film a dobu. Jeho moderátorská kariéra je spojena především s Českým rozhlasem. Na Vltavě připravuje vybrané díly pořadu Akcent, dříve spolu s Šárkou Gmiterkovou vedl pořad Reflexe: Film! Na zpravodajských stanicích recenzuje filmové novinky, na ČRo Radio Wave vysílá magazín o cestování Casablanca. Spolupracuje jako lektor a moderátor besed a masterclasses s mnohými českými filmovými festivaly, např. s MFF Karlovy Vary, Letní filmovou školou, Ji.hlavou nebo projektem Cinergy. V současnosti stojí za podcastem filmového časopisu Film a doba a letos vydal knihu Film jsou tajné dveře do reality, která je úvodem do tvorby a základních témat deseti zásadních filmařek a filmařů současnosti.

Jak se psaní do filmového časopisu liší od psaní seminární práce nebo odborného textu? Masterclass Marie Meixnerové.

Ve vyčleněných 90 minutách pohovoří především o své praxi v časopise 25fps, na jehož chodu se podílí od roku 2008 (nejprve jako garantka rubriky Televizní formy /2009-2011/, nyní garantka rubriky věnované experimentálnímu filmu, novým médiím a audiovizuálnímu výtvarnému umění /2011-současnost/). O tom, jak funguje filmový časopis, co obnáší praxe editora, jazykového korektora, garanta konkrétní rubriky nebo překladatele. Také o tom, jak pro takový (nebo úplně jiný) časopis psát, jaké formáty textů nabízí, a praktické rady, jak k psaní textů přistupovat a čeho se vyvarovat.

SLEDUJTE ZDE!

Marie Meixnerová

Marie Meixnerová svou práci dělí mezi kurátorství, teorii, kritiku a vlastní tvorbu. Ve své badatelské i kurátorské činnosti se dlouhodobě zabývá komunikačními a interpretačními strategiemi internetového umění, dějinami a teorií pohyblivého obrazu a projevy animace v širším slova smyslu, zejména ve vztahu k digitálnímu umění nebo divákovi. Své teoretické i kritické výstupy pravidelně publikuje v rámci internetových platforem i odborných periodik či konferencí. Je kurátorkou Přehlídky filmové animace a současného umění – PAF Olomouc a prosazuje se i jako internetová a konceptuální umělkyně. Působí jako kurátorka ve ScreenSaverGallery, Galerii XY, Vitríně Deniska a Galerii Monitor. Zaštiťuje rubriku zaměřenou na experimentální film, nová média a výtvarné umění Filmového časopisu 25fps. Vyučuje kurátorství internetového umění v rámci teorie interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a je vedoucí Galerie XY v Olomouci.

Jsme parta lidí kolem spřátelených festivalů a kina. Provozujeme eventové Kino Kavalírka na Praze 5 s Audiovizuálním centrem, organizujeme Mezinárodní filmové festivaly ELBE DOCK a Young Film Fest, realizujeme malou filmovou distribuci. Uzavírka je 31.5. 2023.

Koordinátor/ka filmové distribuce

Hledáme člověka, který se bude aktivně podílet na distribuci krátkometrážních, dokumentárních i hraných filmů do českých kin a na alternativní místa.

Více zde.

Vedoucí PR a marketingu

Hledáme člověka, který se bude společně s vedením podílet na realizaci strategií pro jednotlivé projekty a tyto strategie úspěšně realizuje v online i offline světě (PR, sociální sítě, lehce marketing).

Více zde.