Vít Klusák v současné době platí za pravděpodobně nejznámějšího českého dokumentaristu nové generace filmařů. Studium na FAMU ukončil v r. 2004 – rok poté, co společně s Filipem Remundou založili společnost Hypermarket Film. Jeho tvorba se rozprostírá na více než dvacetileté ploše. Vybudoval si unikátní konfrontační styl, typický osobitým humorem a osobní přítomností ve svém díle.
Už v prvním ročníku KDT FAMU začal Klusák zostra. V obou dostupných studentských filmech kombinuje dokumentární pasáže s hranými. Koncipovaná reportáž Digestive (2000), rekonstrukce události z otevření prvního českého McDonaldu, během které skupinka lidí manifestativně pozvracela podlahu, je drzá a nekonvenční. Role režiséra a jeho osobního názoru je zde zatím minimální, divák jen slyší Klusákův hlas. Zato do dalšího výrazného snímku, stylizovaného portrétu Ocet (2001), už autor zasahuje zhusta. Celý snímek stojí na premise, že jeho otec – hudební skladatel Emil Viklický – nesvolil k natáčení dokumentárního portrétu, a tak Klusák napsal inzerát do novin a na natáčení začal hledat někoho vzhledově podobného. Výsledkem je portrét bez portrétovaného. Klusák prozkoumává různé možnosti toho, jak o svém otci zjistit co nejvíce. Složenka psaná Viklického rukou podstoupí grafologický rozbor, odpadky poukáží na stravovací zvyky, skrze herce v divadle je zkoumáno Viklického libreto. Zatímco Digestive vznikl pod vedením televizních dokumentaristů Rudolfa Adlera a Martina Vadase, Ocet již vedla dvojice Pavel Koutecký a Karel Vachek. Klusák chtěl pod Vachkovým vlivem překročit hranice a dělat dokument jinak než ostatní. Ve filmu se doptává protagonistů, snaží se z nich dostat kýženou odpověď, povzbuzuje je, koriguje, mluví do kamery, sděluje své názory…
Magisterské studium zakončili Klusák s Remundou vskutku stylově. S velkým rozpočtem 19 milionů korun naplánovali výstavbu nákupního centra, jež nikdy nemělo vzniknout. Dnes již legendární Český sen (2004) vznikl v atmosféře referenda o vstupu do Evropské unie. Autoři umně propojili principy dokumentu, reklamní tvorby a reality-show. Úspěšný dokument je společenskou patologií, zároveň ale nechává vidět za oponu reklamního marketingu a manipulace s člověkem. Přítomnost autorů ve filmu je zásadní – jsou zde totiž hlavními postavami, strůjci celého nápadu, falešnými manažery nového obchodu. Vystupují sami za sebe, ale přesto hrají role. Působí jako filmaři s jasnou vizí, kteří přesně vědí, čeho chtějí dosáhnout. O fiktivním hypermarketu se psalo v zahraničních médiích The Times, The Guardian, The Economist či Variety, několik reportáží odvysílalo i BBC. Pomyslným pokračováním v kategorii společenské patologie byl Český mír (2010), v němž tvůrci sledují diskuzi nad tématem amerického radaru v Brdech. Snímek opět slouží jako důvěryhodný portrét soudobé společnosti, avšak oproti Českému snu se sem mnohem více dostávají politické otázky. Zajímavé je, že autoři do filmu téměř nevstupují, což se zčásti podepisuje na nižší intenzitě filmového zážitku. Čistě observační dokument je na druhou stranu veden silnou a napínavou linkou, která se nepoměr snaží vyrovnat.
Podobně dramaticky funguje první televizní film cyklu Český žurnál s názvem Život a smrt v Tanvaldu (2013), jenž je v podstatě kriminálkou s otevřeným koncem. Klusák a Remunda se mění v detektivy, kteří se snaží dopátrat pravdy v otázce smrti mladého Roma, zastřeleného bílým občanem Tanvaldu (údajně z důvodu sebeobrany). Jako detektivové procházejí městem, zkoumají jeho povahu a náladu v něm, baví se s obyvateli a také s oběma stranami konfliktu – pozůstalými a samotným střelcem. Snad nejzajímavější scénou je hádka Klusáka a Remundy, v níž diskutují o dokumentaristické etice a uvědomují si, že tento film je na hraně. Ze stejného cyklu pak vyniká dvojice dokumentů s přednostně politickou tématikou: Spřízněni přímou volbou (2013) o první přímé volbě prezidenta a Matrix AB (2015), reportážní portrét Andreje Babiše. Prostor je dáván oběma stranám a vzniká tak víceméně objektivní svědectví, pokud odhlédneme od skutečnosti, že Klusák na svých sociálních sítích často uveřejňuje angažované osobní názory. K Zemanovi a Babišovi, protagonistům obou dokumentů, se staví negativně.
Po inscenovaném portrétu neonacisty Svět podle Daliborka (2017) přišly Klusákovy snímky V síti (2020) a 13 minut (2021), které platí za osvětové filmy. Doprovázela je velká kampaň, propojená jak s obsáhlými doprovodnými materiály pro školy, tak vzdělávacími debatami a panelovými diskuzemi. V síti je nejnavštěvovanějším českým dokumentem v historii. Klusák s režisérkou a scenáristkou Barborou Chalupovou se v něm věnovali tématice sexuálních predátorů – v ateliérech postavili tři dětské pokojíčky, kde nechali telefonovat herečky v roli dvanáctiletých dívek s náhodnými muži na internetu. Vznikly tři verze: od dvanácti, od patnácti a od osmnácti let. V síti mělo nejen velký ohlas u diváků, ale také u kritiky. A co je zásadní – několik predátorů dostalo do vězení. Nejnovějších 13 minut se pak věnuje řidičům, kteří překračují povolenou rychlost. Klusák zde na viníky nehod nahlíží z různých perspektiv a propojuje prosté dokumentování s inscenovanými scénami z místa činu. Navíc k oběma osvětovým filmům vznikly původní písně a klipy. V síti doprovodil kontroverzní klip Je doma máma? s Tomášem Klusem v roli úchyla, druhý snímek pak energická Jediná vteřina Barbory Polákové a Kata. Tím autor navázal na předchozí spolupráci s Polákovou – v zimě 2020 totiž natočil klip ke coververzi Nafrněné, kde tematizoval domácí násilí.
Za více než dvacet let aktivní filmařiny se Klusákův styl nijak zásadně neproměnil, pouze nabyl profesionálního zázemí. Typickými znaky jeho díla jsou: společností (a autorem) rezonující téma, kombinování dokumentárních a hraných/rekonstruovaných záběrů, osobitý humor, cit pro gradaci a pointu a hlavně citelná přítomnost sugestivní režie, která konfrontuje, diskutuje, klade otázky, nutí k odpovědi a přemlouvá. Mnoho z filmů se pohybuje na hranici filmařské etiky: podvodný hypermarket Český sen stál miliony z našich daní, Svět podle Daliborka zneužívá omezenost hlavního hrdiny ve svůj prospěch, plnoleté herečky V síti mužům přes kamery lžou, že jim je dvanáct let. Možná právě proto, že Vít Klusák překračuje běžné etické hranice a natáčí živelným a angažovaným způsobem, dokáže tak zaujmout a ovlivnit široké masy diváků. Jeho přítomnost navíc přispívá tomu, že se s ním dokáže divák identifikovat. Na druhou stranu může být samostatný Klusák pro někoho nesledovatelnou figurou. Těžko říct, jestli je zapojování sebe samotného nějakou obsesí, nebo jen pokračováním vachkovské tradice. V každém případě je ale prvkem důležitým a v takové šíři ojedinělým. Klusákovy filmy tak působí dojmem, že režisér má všechno pod palcem a nic mu neunikne.
