CZ / EN
Právě čtete: Millie Lies Low aneb Strastiplný závod s vlastním instagramovým profilem
Sdílet:
20. 12. 2022

Millie Lies Low aneb Strastiplný závod s vlastním instagramovým profilem

Autor: Vojtěch Novotný

Jedním z filmů, které mě na letošním 72. ročníku festivalu Berlinale nejvíce zaujaly, bylo novozélandské komediální drama Millie Lies Low debutující režisérky Michelle Savill, uvedené v sekci Generation 14plus. Snímek, který může na první pohled působit jako oddechová záležitost pro teenagery, určitou vypravěčskou lehkostí skutečně vyniká, zároveň však nabízí i hlubší podněty. 

Hlavní hrdinkou je čerstvá absolventka architektury Millie, která má z Wellingtonu, hlavního města Nového Zélandu, odcestovat na prestižní stáž do New Yorku. Přípravy vrcholí, billboardy po městě zdobí reklamy na architektonická studia s její tváří a vše zdánlivě jede ve správných kolejích, dokud Millie těsně před odletem nepostihne uvnitř letadla nečekaná panická ataka, kvůli které svou rodnou zemi na poslední chvíli neopouští. O jejím selhání se ale za žádnou cenu nesmí nikdo nic dozvědět! Millie začíná ve spěchu shánět peníze na nové, extrémně drahé letenky a skrze sociální sítě přesvědčuje známé a všechny své followers, že do New Yorku ve skutečnosti úspěšně doletěla a začíná tam novou životní etapu. Závod o udržení se o krok v předstihu před pravdou a za záchranou všeho, co se ještě zachránit dá, je odstartován.

Zástupkyně mladé generace

Již z nastíněné výchozí situace je jasné, že Millie je nejednoznačnou a chybující postavou, která se pro zachování své (internetové) image dostává do rozporuplných situací, v nichž by se sám divák s největší pravděpodobností nikdy neocitnul. To vytváří určitý distanc, umožňující se nad jejím počínáním bavit a pozorovat ho s nadhledem. Upnutost na sociální sítě a vlastní sebeprezentaci sledujeme s lehkým opovržením, speciálně pak v momentech, kdy vidíme, že Millie pozitivní odezva na „nafejkované“ fotomontáže z New Yorku kouzlí úsměv na rtech, přičemž není plně jasné, zda ji více těší skutečnost, že její podvod prozatím prochází, či popularita u sledujících. Jako by snad bylo důležitější, co se odehrává ve světě internetu, než skutečná životní situace, což trefně poukazuje na jedno z palčivých témat současnosti.

Dlouhou dobu nám navíc není odhaleno příliš informací z pozadí celé této newyorské mise, absentuje hlubší vykreslení motivací, a to včetně toho, proč Millie tolik nechce, aby kdokoliv z jejího okolí (včetně přítele, matky i nejlepší kamarádky) zjistil, že ve skutečnosti neopustila Nový Zéland. Pro tuto nekonkrétnost se Millie – v kontrastu s jejími konkrétními, „distanc-vyvolávajícími“ činy – stává pomyslnou univerzální zástupkyní mladé generace, okolím tlačenou k výsledkům a bojující s vlastními nejistotami a psychickými problémy. Jde tak o „ideální“ postavu k identifikaci, čemuž dopomáhá i filmová řeč, o níž se rozepíšu níže. 

Millie Lies Low umožňuje s hlavní postavou nesoucítit (sami bychom se do podobné maskovací taškařice za pochybných motivací zřejmě nepustili) i soucítit zároveň (Millie rozumíme jako člověku bojujícímu s vlastní nedokonalostí), díky čemuž snímek drží pohromadě, v komediálních polohách vyvolává smích a v dramatičtějších zase potřebný soucit spolu s dalšími emocemi.

Nepřikrášlená realita

Zásadní je pak v tomto ohledu i realistické pojetí snímku, v němž není pro humor přichystávána půda skrze ztřeštěnou komediální nadsázku či stylizaci fikčního světa. Vše pramení ze situací samotných, případně ze srážek kontrastů, především pak z (ne)naplněných očekávání spjatých s Millieinou „hvězdností“ (případně očekávanou nepřítomností v rodné zemi) ve spojení s její skutečnou, tíživou situací. Realistického dojmu je dosahováno vedle civilního herectví také často až dokumentárně působící formou (zapříčiněnou pravděpodobně i nižším rozpočtem), místy připomínající styl vážných sociálních dramat. 

Zmiňovaná identifikace s hrdinkou je navozována od počátečních vteřin, a to se samozřejmou lehkostí právě skrze styl. Hned první, minutu trvající záběr je jakousi ukázkou celkového nastavení. Sledujeme v něm Millie a její panickou ataku uvnitř letadla. Za okamžik se má vzlétnout, hrdinka si však uvědomuje, že musí za každou cenu ven; z prostřední sedačky přelézá cizího člověka vedle sebe, prchá uličkou k nouzovému východu, zkouší ho otevřít, načež je zpacifikována posádkou. Dynamická ruční kamera začíná na polodetailu Millieiny rozrušené tváře, poté se spolu s ní zvedá, míří k východu a z bezprostřední blízkosti snímá i tahanici s personálem. 

První vteřiny tedy sledujeme poměrně intenzivní výjev, při němž jsou v druhém plánu přirozeně zachycováni i ostatní, pokojně sedící cestující, čímž se k hlavnímu dění vytváří kontrast, a je tak udávána celková humorně-dramatická nálada, kterou si snímek udržuje po celou zbylou stopáž. Díky absenci střihu, nestylizovanému zvuku a detailnímu snímání hrdinčiny tváře můžeme navíc nabýt pocitu, jako bychom úvodní situaci spoluprožívali. Vtahování do děje je obecně dopomáháno i omezenou perspektivou; jako diváci jsme přítomni pouze výjevům, jimž je přítomna i Millie, a nezískáváme tak oproti ní pomyslnou převahu ve vědění.

Dvojí život

Principu srážky kontextů, z nichž pramení humor, je využíváno v průběhu celého snímku. Často i uvnitř jediného záběru. Na příklad ihned poté, co je Millie vysazena z letadla, sledujeme, jak před odletovou branou nervózně přemýšlí, co dál, a s nasazenou kapucí sedí v žalostném rozpoložení pod velkým reklamním billboardem, na němž je zachycena její usměvavá tvář. Získáváme tak informaci o jejím „schizofrenickém“ světě, rozděleném na dvě úrovně: vyšší-mediální a nižší-pozemskou. Podobné srážky je využito téměř vzápětí, kdy je z Millieina detailu po předstíraně radostném hovoru s kamarádkou, v němž tvrdí, že cesta do New Yorku probíhá podle plánu, střiženo na „uzemňující“ celek, v němž hrdinku vidíme zamračenou svačit u wellingtonských kontejnerů. 

Divák si tak tento způsob vyprávění osvojuje hned od úvodních scén. Význam rozporů mezi prezentovaným příběhem a realitou je pak často zpřítomňován i skrze sociálně sítě hrdinky, které jako by boj na dvou frontách s železnou pravidelností připomínaly. Tento opakující se motiv je dalším z funkčních prostředků generujících humor.

Čím víc se však celá šlamastika vyvíjí a zašmodrchává, tím víc se začínají objevovat i tušené temnější tóny. Millie řeší poměrně komplikovaný vztah s matkou, stále bolavou ztrátu otce, následně dokonce odhaluje šokující nevěru svého přítele se svou nejlepší kamarádkou. Tyto momenty a Millieiny reakce na ně hrdinku zplastičťují, a oproti výchozímu „univerzálnímu“ nadefinování se z ní tak průběhem událostí stává komplexní postava z masa a kostí, která přijímá zodpovědnost a uvědomuje si důležitost vlastní autentičnosti. Režisérka i v těchto těžkých chvílích nezapomíná dění odlehčovat, a stejně jako ve skutečném životě se tak depresivní stavy mísí s usměvavými momenty a záblesky zlepšení, díky čemuž film nepřichází o svoji vypravěčskou lehkost.

Méně může být více

Obsah je navíc v perfektním souladu s již zmíněnou nevyumělkovaností filmového stylu, který umocňuje autenticitu zobrazovaného. Řešení mizanscény se nehlásí o jakoukoliv speciální pozornost; prostředí i herecké výkony působí přirozeně a nezdůrazňují „štáb za kamerou“. Příběh se odehrává ve všední realitě, která se ničím neodlišuje od skutečného světa tak, jak ho sami známe. O divácký zájem se navíc výrazně neucházejí ani další složky filmové řeči. Statické obrazy se střídají s dokumentárně působící ruční kamerou, a to v návaznosti na dění, které zůstává v popředí pozornosti. Nejčastější velikostí záběru je polodetail, zprostředkovávající mimiku postav a umožňující setrvávat po většinu času na pomyslný dosah ruky.

Závěrem pak Millie nedochází happy endu v klasickém slova smyslu; zastírací manévry nevyšly, do New Yorku se neodlétá. Zároveň si ale možná vůbec poprvé přiznává, co ve skutečnosti cítí, a dochází cenných uvědomění – jak důležitá je vlastní autenticita, nalezení sebe sama a svoboda nic nepředstírat. Čím víc se Millie blíží tomuto stavu, tím více mizí i kontrasty a jejich humorné srážky. Hrdinka přestává bojovat za svou image, díky čemuž se již není s čím srážet. 

Stejně jako film začal dlouhým „ztotožňujícím“ záběrem, podobně jím i končí: Millie spolu s kamerou, zabírající její tvář, odchází z wellingtonského letiště dlouhým tmavým podchodem a s postupně se klubajícím úsměvem na rtech vstupuje do světla, sžita sama se sebou. Není sice hvězdou  New Yorku, její život tím ale nekončí. Naopak, v určitém smyslu je možná šťastnější, než kdy byla.

Pro vše výše popsané je v mých očích prvotina Michelle Savill jakýmsi prototypem kvalitního mainstreamu. Umně kloubí humorné i vážnější polohy, je divácky přístupná a všeobecně srozumitelná, zároveň však nemá být pouhopouhou zábavou, nepostrádá přesah a o současném světě a lidech přináší divákům sdělení. Film je dále cenný i pro svůj „skromný charakter“; rozpočet jistě nebyl příliš vysoký, na plátně se neobjevují známí herci, díky silné výchozí situaci a jejímu důkladnému vytěžení však vznikla kvalitní podívaná, která by mohla být stejně tak dobře natočena i v Čechách.

 

Vojtěch Novotný

Vyjádři se