Můžeme věřit v osud, ale ne až do takové míry, která by nás zbavila zodpovědnosti za náš vlastní život a jednání v něm. Naše chování by nemělo vycházet ze zažitých vzorců chování, za které bychom se později mohli schovat, nebo které by nás mohly dokonce omlouvat. Tím bychom vlastně mohli tvrdit: nad svým osudem ani životem nemám moc. Kde jsou tedy hranice v pojetí předurčenosti, jestli nějaké vůbec existují? S tímto tématem pracuje režisér Adam Martinec ve snímku Anatomie českého odpoledne, kde nám skrze charaktery postav ukazuje různé postoje k banálním situacím v kontrastu s tragickými.

Banalitu letního odpoledne u vody naruší ztráta dvou malých dětí. Výchozím bodem snímku jsou postoje jedinců k oné situaci. V moci postav nebylo situaci změnit, ale mohly změnit své chování a jednání. Adam Martinec na tomto snímku demonstruje svůj pohled na českou náturu a její chování: „Anatomie českého odpoledne je podle mě portrét češství. […] Hulvátství se dneska stává normou. To byl asi impuls, a že slušnost už není platidlem.“

Krátký studentský snímek Anatomie českého odpoledne Adama Martince byl oceněn Českým lvem, Cenou Magnesie za nejlepší studentský film, také uspěl na Cenách české filmové kritiky a v neposlední řadě vyhrál cenu v kategorii Nejlepší film  na studentském festivalu FAMUFEST. Můžeme zaznamenat i jeho předchozí úspěch s krátkým filmem Cukr a sůl, který se rovněž objevil v nominacích za nejlepší studentský film.

Režisér snímku nám nabízí pohled třetí nezaujaté osoby, která může sama zhodnotit celou situaci. Pomalé jízdy kamery nejen umožňují přemýšlet o vykresleném češství na pozadí dramatické situace, ale také podněcují k nestrannému pozorování. Zároveň mohou vyvolávat až iritující pocity, a to především ve scénách, kdy by jen málo z nás jednalo s chladnou hlavou. Protagonisté se sice k vnějším okolnostem staví lhostejně, ale i přesto se nějakým způsobem niterně dotýká každého z nich. Můžeme si toho všimnout v posledním záběru při odchodu z koupaliště, která je v rozporu s úvodní sekvencí. Hádky mezi rodiči a ignorování dětí se změní v pochopení a starostlivost rodičů. 

Martinec ve filmu Anatomie českého odpoledne dokázal perfektně pracovat se stupňováním napětí a vulgárního projevu. Ve filmu je kladen důraz na typické české buranství, naproti tomu k dětskému světu poznání a zvídavosti. České apatické povahy jsou pod vedením Adama Martince, spolu s perfektním zpracováním dialogů, divácky naprosto uvěřitelné. Kupříkladu hned v úvodní scéně, kdy se rodiče dvou malých dětí hádají o zapomenuté svačině nebo dialogy mezi zaměstnanci koupaliště a návštěvníky. Charaktery postav však nejsou nadsazené. K hlubší spekulaci nad pojetím filmu nás může přivést práce s kamerou. Svým plynutím připomíná proud života, který pozoruje neviditelná přítomnost diváka, jehož nezaujatý pohled na situaci dává filmu nový význam.

Anatomie českého odpoledne nabádá k přemýšlení o daru života. Film je plný protipólů, které jsou dobře známé nám všem z běžného života. Kontrast mezi životem a smrtí, lidským a božským, vlídností a neochotou. Navzdory všem úskalím je člověk schopen dojít k uvědomění, a to i ve chvíli, kdy je pouze apatickým pozorovatelem. Pasivní reakce ze strany přihlížejícího však neznamenají i pasivní pocity uvnitř něj. Ať už ve smyslu pozitivním nebo negativním.